Život parchant - domov inspirující

Po našem narození ještě nemůžeme vnímat okolní dění a prosazovat svůj názor. Avšak, co kdyby k tomu došlo? Možná bychom byli schopni poradit všem, kteří přijdou po nás. 

Doporučuju zavčas se koukat kolem sebe a vnímat dospěláckej svět. Bude se to hodit. Učte se. Třebas dědkové. Seděj u vás s babkama na návštěvě. Babky sou z vás převážně nadšený. Dědkové už míň. Pro dědky ste v tý době ještě nezajímavý bytosti. Moc malí a k ničemu. Nedá se s váma hrát žádná hra a taky nekomunikujete. Dědkové tam seděj, něco popíjejí a nudí se. „Dědo, máme to ale hezkého kloučka, co?“ ptá se už potřetí babi. A děda čte časopis a předstírá hluchotu. „Sakra dědku, tváříš se tak otráveně, až mne to vede k nepříčetnosti. Nechceš radši vypadnout vedle k Prokopům na pivo?“ ptá se babi a doufá, že se dědek chytí a vopravdu vypadne. Dědek vožije. „Jasan, jdu tam na chvilku a hned jsem zpátky.“ a už je ve dveřích. A co vy si z toho musíte vodnýst? No přece to, jak důležitý je umět předstírat hluchotu. A večer se vyvíjí docela mile. Jen do tý doby, než se vrátí děda z tý hospody. To pak začne vopravdovýmaso.Děda se motá a trošku přepadá hned dopředu a zas dozadu. Pivní vůně táhne pokojem a děda spokojeně usedá do křesla. Směje se na mne a na babi, která zkoprněla. A pokojem se táhne eště jakejsi puch. Děda se i v sedě nějak komíhá a na zádech má flek. Docela smrdutej flek. „Dědku, ty sis poblil záda?“ zalyká se babka. A děda se směje vod ucha k uchu, jak blaženej z Halali. „Nebo to byl některej z tvých kumpánů, vy bando vožralců,“ dodává babi. „Kdo ví, co jste zas vyváděli“. A kupodivu babi chvíli kouká nerozhodně bez dechu. Pak se její rozhodnost vrátí. „Jdeme domů,“ zavelí a popadne dědu pod paží. A sou fuč. Zpočátku se vám ten čas docela vleče. Ležíte a spíte a jíte a řvete a vobčas finta na fotra. Dědové s babi sou nejlepší. Sou tak trochu srandovní ve svý snaze na vás šišlat s prstem pod vaší bradou a s těma nadšenejma výkřiky. Je dobrý pro váš další rozvoj si staroušky nerozházet. Nakonec už vás ten ležatej stereotyp přestane bavit a tak je lepší si sednout. Sice nadšení vašeho vokolí bude nebetyčný. „Ježíši, Josífek už nám sedí,“ slyšíte volat. Hned vás napadne jak sou ti velcí lidi vztahovační. Vy nesedíte rozhodně JIM. Sakra, vy ste si sedli z toho důvodu, abyste se už tak nenudili a taky abyste mohli poznat víc z toho velikýho světa kolem. To dá rozum. Nakonec přijdete k jasný pravdě. Pouhým sezením nic moc kolem nepoznáte. Zkuste se postavit na nohy. To vám doporučuju a že vím vo čem je tady řeč. Napřed použijte všechny čtyři, teda nohy i ruce. Po čtyrech je to bezpečný a už se hejbáte. Hejbáte se v prostoru a ste zároveň stabilní a hlavně ste nízko u země. Bejt blízko u země má hned vícero výhod. Zaprvý dyž sebou fláknete na hubu, tak to tolik nebolí. Zadruhý ste podobnej kočce tím, jak se protáhnete i nízkejma profilama. A potřetí se nevymykáte normálnímu vývoji dítěte a tedy ste nenápadný. A taky platí, že na těch čtyřech vyvoláte zas vlnu nadšení. Mamina volá telefonem babi a dědu a hned je zve k vám na návštěvu. „A to nemůžete odmítnout, to musíte vidět na vlastní oči“, jásá mamina do telefonu. A hned vytáčí další číslo:“že seš na obědě? Tak polož příbor a skoč do auta a uháněj domů. Tvůj kluk se tady prohání bytem,“ zalyká se mamina a podle jejího zklamanýho výrazu a vzteklýho típnutí telefonu je vám jasný. Volala fotrovi a ten vodmítl přijet. Bodejď dyž zas seděl na vobědě s tou namalovanou frajtlí ze sekretariátu vod ředitele a snažil se jí dostat rukou pod sukni v jídelně pod stolem. Přede všema, votrapa jeden. Tady zas poradím, chvilku vydržte to nutkání se postavit a prohánějte se pokojem hezky po čtyrech. Ste tak porád malinkej a bezbranej. Velcí jsou radostní a vy z toho můžete jenom těžit. Dostanete dárečky, nakonec i vod fotra. Von dyž u tý profláknutý ředitelský čůzy neuspěje, tak zas přikluše domů a je celej plnej lásky. Mamina mu po sto padesátý vodpustí a vy ste zas jedinej na celým světě. Ale nakonec když vás to lezení nebude bavit, zkuste se postavit na nohy. Svět kolem vaší postýlky je širokej a barevnej a je dobrý jej začít poznávat. A k tomu potřebujete smysly a nohy. Dá to zabrat, to je jistý. Taky vás čekají pády a bolesti, na to se připravte. Ale nakonec to stojí za to. A jak se tak plácáte po světě kolem postýlky, pořád buďte ve střehu. Buďte pozorní k vokolí a sledujte všechny jako pod lupou. Musíte pokaždý vytěžit ze situace to nejlepší pro vás. Radím, hlavně pečlivě sledujte fotra. To je jedinej rizikovej faktor ve vašem životě. A proč? Je to chlap. A chlap zvláště mladej je převážně kaňour. Je to plemeník semeník a je to rozsévač. Na takový věci přijdete až po delším čase a tak tyto mý rady dokážete teprve docenit. A vy začínáte bejt pro fotra vopravdovej problém. Mamině se vod vašeho narození hormóny nedaly do pořádku a svou lásku zaměřuje hlavně na vás. Fotr vobchází jak mlsnej pes a hned teskní a hned zas zuří. Paráda, smaží se na vlastním tuku, dusí se ve vlastní šťávě. Pak je vám najednou celej rok a všici se sjedou a na stole trůní dort. Na dortu svíčka. Dyž vás vodtransportujou ke stolu doporučuju sdílet nadšení. Trochu můžete i předstírat. „Pepánek se hezky nadechne, viď Pepánku,“ nadechuje se babi, aby předvedla ten správnej nádech. "A foukáme až svíčka zhasne,“ jásá babi. Je vám to dávno jasný co se po vás žádá. Trošku je napínejte, aby to bylodramatický. Rok je vám jenom jednou za život. Nakonec tu svíčku sfoukněte a máte pokoj. „Celej já,“ křičí děda a babi dostala kamenej výraz. „Ježíši, jestli bude jako ty, potom bysmeměliuž teď hledat dobrýho psychiatra“, volala babi a voči se jí smály. Toho prvního dortu si eště moc neužijete. Ste moc malí na konzumaci dortů. A tak vás vodbudou malinkatým kouskem a zajisté vyberou tu nejmíň dobrou partii bez máslovýho potěru. Přemožte se a vochutnejte. Budou mít radost. No a pak zkuste trochu zakuckat a vyhoďte zbytek toho žvance na podlahu. A budete mít vod nich nadobro pokoj. Jediný, kdo s váma cejtěj a chápou vás sou vaši dědové. Voni jako když si rozvzpomenou na svý dětský roky. Dědové sou vlastně takoví kluci u kterejch došlo jenom ke zvrásnění kůže a k předstíraný hluchotě. A tak jenom dědové vám dokážou zpestřit váš dětskej život a je to jako byste měli další dva starší bráchy. Tak třeba můj jeden z dědů Lojza pokaždý dyž si votevřel lahvový pivo, tak hezky vodlil pěnu do skleničky a pak sme si chlapsky přiťukli. Ale to bylo snad až v době, kdy mně táhlo na třetí rok. To sem trochu popoběhl. Už si vzpomínám, v prvních dvou letech mýho života byli dědové trošku vopatrní. Jak sem furt bojoval s fotrem a políhal a řval a blinkal, tak dědové se stáhli. Určitě si vo mně nemysleli nic lichotivýho. A tak vám radím, pokud budou dědové v dohledu, tak se trochu hlídejte a vokažte jim normální tvář vaší povahy. A tak dyž budete chtít navázat vztah s dědouchama, tak se naučte co nejdřív chodit. A ještě lepší bude naučit se mluvit. To tady zdůrazňuju záměrně. Protože jak se jednou vyjádřil dědek Teodor, kamarád mýho dědy: „Ta naše holka v roce a půl s náma diskutovala jak dospělá a skoro nechodila. A ten náš kluk v roce začal chodit a ve třech ještě nepromluví souvislou větu.“ Tak si na to hoši dejte bacha. Takto bysme za chvíli byli braný za méněcenný. A to nejsme. Protože holky sice v roce povídají a tvářej se přitom jako filozofky, ale v přírodě my nakonec musíme mít navrch. Nebo ne? Dyž člověk chodí a eště povídá, má to hned vícero výhod. Tak zaprvý, začnou si vás všímat dědové. Všímají si vás a projevujou přání si s váma hrát. Kupujou různý blbiny vo sto šest. Dědové sou vopravdu k nezaplacení. Nic nevyžadujou a mají dětinskou radost z vaší radosti. A to je jeden z mála darů života, jak zjistíte některý, až je už pozdě. Proto bude dobře zas trošku votupit fotrův vliv na váš život. A už máte dokonalejší nástroje a větší možnosti. A proč? To je vono, protože už mluvíte a chodíte. Stali ste se vobčany. A vobčan může bejt zvídavej. A tak doporučuju, ptejte se. Choďte hezky za fotrem a chtějte všechno vědět. A proč je támhle to? A jak to, že je to zelený? A proč támhle zas to samý není? A proč dyž to tam ráno bylo, není to tam teď? Zpočátku je fotr vstřícnej a potěšenej. Vidí se jako někdo, kdo může odpovědět a poradit. A dyž slyší postý proč? a jak to?, tak začne rudnout a vošívat se. Nakonec to skoro pokaždý zabere. Fotr má už dost svýho výchovnýho působení a klidí se ze scény. Většinou. Pozor na fotry akademiky a výchovný pracovníky. Ty sou k neudolání a pak je máte furt na krku. To je možná lepší změnit taktiku a hrát si na debily. Ale to rozpitváme až někdy v dalším. V podstatě každej fotr vás chce vychovat. Je dospělej a vůči vám velikej. Cejtí se bejt na koni. Na koni pokaždý není a většinou mu to nedochází. Na koni bejval tatíček Masaryk a možná by bylo lepší, dyby z toho koně spadnul. Alespoň by se neplet do státotvornosti amy sme mohli bejt dodneška s rakušákama. A taky na koni eště nedávno bejval žokej Váňa a to je zas legenda Velký Pardubický. Povídá se, že Váňa má išijas a na koni skoro už nejezdí. No, nebuďte krvelační a fotrovi išijas nepřejte, to už by bylo moc. Takže v tý raný fázi vašeho života jsme nelenili a hezky sme si roztřídili ty vokolo, kam kdo patří a komu co patří. Maminy bejvaj převážně naše poklady. Babky sou milý a hýčkaj nás, ale taky z nás dělaj tak trochu panenky a nebo domácí mazlíčky. Dědkové sou fajn a bejvaj i mírně potrefení zastuzenou pubertou a dokážnou v nás vyvolávat fantazii. A fotrové sou trpěný, vobčas je holt trestáme. Určitě se vám musím zdát nějakej přechytralej, ale nejsem. Jenom sem si v určitý fázi života sed a dal si to dohromady. A tam sem došel na plno věcí zpětně a taky pozdě. A dyž sem se snažil vo nápravu, tak bylo jasný, jak zpátečku nelze v životě zařadit. A na to bacha.to bude vaše krutý poznání. V životě to jde jenom dopředu. A najednou vám táhne na třetí rok a už začínáte bejt tak trochu dospělej. No, dospělej ešte úplně ne, ale skoro jo. Chodíte, mluvíte a máte hezky votipovaný vaše vokolí. V tý době se nic úctyhodnýho nepřihodilo, tak vopravdu nevim, co bych tady uved.