Život parchant - Přípravy na cestu k moři

Jet k Jadranu Škodou 1000MB v šedesátejch minulýho století nebylo jen tak. Napřed obstarat vybavení. Potom našetřit peníze. Taky vyběhat vízum. To chtělo vlízt bolševickům do řiti. A přesvědčit rodinu, že to má smysl. 

Loď, kterou fotr kutil v dílně, byla před dokončením.  Jenom přebrousit a přelakovat. Auto v průjezdu vonělo ještě novotou. Mamina už zas fotrovi vodpustila utajenou koupi auta a už se začali s fotrem udobřovat. A babi s dědou se zas smířili s faktem, že jejich jediná vymodlená dcera si holt vzala prdlýho kutila. V tý době sem měl za sebou už šestý výročí narození. Jednou, tak v zimě to bylo, všude ležel bílej sníh a kolem takový to mrznoucí bílý ticho. Řek sem si jak na zahradě musí bejt príma a tak sem tam vyrazil. Cestou přes dvůr a pak projít kolnou a míjím dílnu. Svítilo se tam, bodejď, kde by taky fotr pobejval. Nahlíd sem dovnitř pootevřenejma dveřma, už docela zvídavej. „Zavři a pojď dovnitř, ať neuteče teplo,“ kupodivu jsem zaslech milej fotrův hlas. Jinak von při práci moc nevnímal. V kamnech praskalo hořící dřevo a v dílně bylo příjemně jak u babičky v pokojíku. Fotrovi se muselo dařit, protože jinak von by nebyl moc sdílnej. Taky nebyl nadšenej, když jsme šmejdili v dílně v době jeho práce. A taky neměl rád, dyž sme chtěli používat jeho nejlepší nářadí, jak říkával vercajk. A tak fotr si zamykal vercajk na kterým mu vopravdu záleželo. To abysme my, já a bratr s dědou, nemohli ten poklad zničit. „Ahoj tati,“ zdravím způsobně. „Práci čest,“ povídá fotr jako pokaždý. A nebyla to z jeho strany ironie. Von fotr práci vopravdu ctil a neměl rád soudruhy, kteří práci jako i ten pozdrav znectili. Fotr tam zrovínka nahřejval jakýsi potrubí a pak to hned zatepla vohejbal do oblejch tvarů. Povídám:“ Co to bude, tati?“ „Zahrádka to bude, synu,“ fotr na to. Zahrádku sme měli před domem a zahradu vzadu za dvorem. Ale nikde nebyly vohnutý trubky. Na zahrádce měla babi vysázený tulipány a růže a v zahradě jsme pěstovali jablka a taky sme tam měli vysokej strom hrušně. Vona ta hrušeň vyrostla do vejšky a sloužila akorát mně a bratrovi jako rozhledna. Hrušky z tý hrušně nestály za nic. Zelený jak brčál a bez chuti. Za tu hrušeň si děda zkusil vod babi svý. „Vidíš, Lojzo, soused je pro tebe jenom hloupej voslák a jaký má hrušky on,“ kázala babi. „A jaké hrušky máme my?“ „My máme jenom strom jak v parku knížete Šporka a hrušku k snědku u nás nenajdeš.“ Dědu to taky štvalo, ale k tomu stromu měl osobní vztah. Neskácel by jej ani za nic. Naštěstí. Byla to skvělá rozhledna. A tak sem stál v dílně s fotrem a civěl jsem jak pako. Fotr na mne kouknul povídá:“Zdá se mně synu, jako by tě cosi zaskočilo.“ Nebyl sem zaskočenej, byl sem jenom překvapenej. Jak může fotr vyrobit zahrádku z trubek? Tak sem se zeptal. „Jenom si nedokážu představit zahrádku z trubek,“ povídám. „Protože to bude zahrádka na auto,“ fotr na to. „Ale mámě o tom prozatím nemusíš referovat,“ dodal fotr a spiklenecky se usmál. „Bude to takové naše překvapení, víš?“ dodal. Jak sem tam tak stál a přebíral si to všechno, tak sem zacejtil ve vzduchu průšvih. „A jak taková zahrádka na autě funguje?“ eště sem vyhrkl. Furt mně nebylo jasný, co může fotr pěstovat na střeše auta. „Až to svařím, tak ti ukážu a vysvětlím, jak to funguje,“ odpověděl fotr a měl debatu za uzavřenou. Pokračoval sem ve svý cestě na zahradu. Sníh už přestal padat a ležel na všem jako babiččina duchna. Včely uvnitř v úlech bzučely, aby vytvořily teplo k přežití zimy. To jsem si ověřil cestou kolem včelína. Vzal sem dědovu gumovou hadičku a strčil sem ji do otvoru ve dvířkách úlu. Děda mě naučil poslouchat včelí zvuky. To vezmete trubičku a jeden konec zastrčíte do úlu. Druhej konec trubičky vsunete do ucha a už slyšíte bzučení. Dyž neslyšíte nic, pak nastává průser a včeličky umírají. Dědovy včely se měly k životu a tak sem šel spokojenej na konec zahrady až k plaňkovýmu plotu. Plot byl do poloviny vejšky zavátej sněhem, kterej letěl po pláni za plotem hnanej větrem a u plotu se zarazil a upad. A tak tam vznikly ty krásný závěje jak na poušti v Egyptě. Akorát tam se navanuly závěje písku. Rozeběhl sem se a skočil, až jsem zmizel celej v závěji. Sníh se rozpouštěl na mejch tvářích až stékaly kapky vody dolů za límec. A najednou sem byl ztracen pro celý svět a představoval sem si jak mě jdou hledat se psama a tyčema a já budu hezky zticha a nechám je všechny chvilku v tom hledání. Nakonec sem se vyškrábal ven a skočil ještě dvakrát a pak jsem byl už bílej jako sněhulák. Potichu se setmělo a sníh roztával na mým voblečení. Z oken dílny se blejskalo, jak fotr svařoval ty trubky elektrodama. A mezitím mý voblečení začalo studit. Bylo by dobrý se vrátit domů, pomyslel sem si. Babi určitě zatopila ve sporáku v kuchyni a roztopila i kachlový kamna stáložárky v pokoji. Už ta představa mě docela zahřívala. Jak sem tak kráčel kolem dílny, vidím fotra jak drží v ruce hotovej výrobek. Nedalo mně to a vosmělil sem se vstoupit. Fotr tam čistil drátěným kartáčem cosi, co vypadalo jako klec. „Tak tady je ta zahrádka na auto,“ pyšně prohlásil fotr. „A do týhle zahrádky uložíme věci, které povezeme o prázdninách k moři. A tady ty nohy jsou úchyty, kterými připevním zahrádku na střechu auta,“ vysvětloval fotr. Eště jsem v tý době nebyl zcela v obraze, jenom sem zas tušil neznámo. „A my fakticky jedeme k moři?“ zeptal sem se vopatrně. Znal sem moře z televize a z knížek vod Verna, který nám předčítal děda. Taky nám druhej děda povídal vo tý válečný vřavě na Pijávě v první válce. A vo moři, po kterým vodváželi mrtvý a raněný. A dyž měl některej voják kliku, tak ho chvilku nechali u moře v sanatoriu Santa Maria na zotavení. A moře bylo to hlavní, co mne tam tenkrát zaujalo. Eště jsem fotrovi slíbil bobříka mlčení a už sem spěchal do tepla ke kamnům a k večeři za babi. Babi už měla připravený vařený brambory s kysaným mlíkem a hezky ty brambory byly máslem maštěný s pažitkou navrch. A bylo to dobrý a chutnaly ty brambory eště líp, když sem věděl, že už brzy uvidím moře a budu jako kapitán Nemo. Ten večer jsem usínal spokojenej. A fakticky za chvíli zmizel sníh ze zahrady a včeličky vystrkovaly zadečky z úlu a měřily teplotu vzduchu a dyž bylo už dost teplo, tak vyletovaly za potravou, aby uživily královnu a plod, kterej se začal rodit. Chodil jsem na zahradu furt častěji a koukal se kolem na přírodu a taky sem po vočku sledoval fotra, jak zas vohejbá trubky a svařuje do tvarů a nakonec z toho vyšly židličky a stolek. A tak fotr tam v dílně v zimě a pak na jaře plnil úkoly, kterejma nás nakonec dostane k moři.

Najednou tady byl konec května. Slunko začalo hřát jako v parným létě. Seděli sme na dvorku a povídalo se vo starejch časech a taky co novýho ve vsi. Fotr, duchem nepřítomnej, náhle vstal a povídá:“Rodino, musím vám vyjevit tajemství. Co nevidět budou prázdniny a to jsou dovolený. A protože máme nové auto, tak budeme poznávat svět.“ Jakkoliv sem byl eště malej, najednou sem zacejtil napětí. Babi s dědou si vyměnili pohledy a mamina zkameněla. A bratr evidentně plnil bobříka mlčení. Tvářil se jak sfinga a to znamená nijak. Fotr teatrálně přerušil řeč a prozatím nestihl vnímat reakce okolí. A k překvapení všech se sebral a zmizel v útrobách kůlny. Naštěstí za chvíli byl zpět. Byl zas mezi náma a v ruce držel cosi bílýho. A to cosi shodil na zem. „A tady máme vak na auto do kterýho uložíme všechno potřebné pro cestu k moři,“ povídal fotr. A zas zmizel. A dyž se zas vrátil, nadšeně volal:“A zde jsem svýma rukama vytvořil zahrádku na auto, do který uložíme vak. A protože jsem to vytvořil sám, tak nás to vyšlo lacino a proto máme rezervu na vlastní cestování,“ halasil nadšenej fotr. Stál tam na dvoře a byl tam sám. Stál tam a v rukou třímal ten svůj výtvor, to zkroucený svařený potrubí do tvaru zahrádky na střechu auta. Potrubí už bylo natřený na bílo do barvy laku auta. Byl na sebe pyšnej. Zkamenělá mamina už nadobro pohřbila vidinu novýho nábytku do obýváku a děda s babi začali procitat z počátečního šoku. Dědovi jenom trochu povylezl horní umělej chrup z pusy, takže připomínal rotvajlera, kterej hlídá barák. A babi předstírala zájem. Vona babi cestovala nejdál do Brna a to bylo třicet kilásků. Statečně předstírala pochopení. A rychle se ta naše babi dostala do normálu a začala nám rozdávat večeři. Nakonec i fotr pozbyl nadšení a začal vnímat to napětí. „A my na to máme, jet k moři?“ ostře se zařízl dotaz maminy do toho ticha. Z tý otázky byla cejtit nasranost maminy na fotra a na celej ten plánovanej vejlet. „V obýváku to vypadá jako v pastoušce, novýho nábytku se jaktěživo nedočkám a pojedu k moři? Seš opravdový blázen a já blbá to nepoznala za svobodna. A za to budu dosmrti trpět,“ volala mamina a na krku jí naběhly žíly a tvář jí zbrunátněla. My s bratrem bysme se radovali, ale když sme viděli kam se šine debata, tak sme se tvářili neutrálně. Jupí, k moři, cosi ve mně řvalo radostí a tak sem radši vyběhl do zahrady a tam sem si to vychutnal. A tady sem byl zas na pochybách, jestli vlastně nezačínám fotrovi víc stranit, nežli ho týrat. A to je přátelé zlom, ke kterýmu se můžete v životě taky dobrat. A je na každým, co si z toho vybere. Radši jsem se vrátil na dvůr. A tam se do debaty zrovna zapojil náš zlatej děda. Zastrčil chrup do pusy, nadechl se a povídá:“K tomu moři jeďte, je jiná doba a moře bude ku prospěchu zdraví kluků. A my s babi vám přispějeme. Letos je dobrý rok a včeličky jsou pracovité. Prodali jsme víc medu, než se dalo čekat a tak nějaká koruna zbyla navíc.“ Děda tehdá asi pěkně kecal a vymejšlel si. Dyž dnes čtu kroniku spolku Včelaři Kytkovice, tak vidím, jak tenkrát ten rok stál za starou belu. Voteplilo se na chvíli až v květnu a do tý doby chuděry včely jen tak tak srdnatě se praly vo život. Ale jak jsem potom poznával dědu, zbylo mu pár korun každej měsíc. Vedl si knihu příjmů a vydání a pokaždý musela bejt rezerva. Horší pak bylo, dyž sme já s bratrem museli vést taky knihu příjmů a vydání. Mně teda přebejvalo taky každej měsíc, ale ty přebytky nebyly prokazatelný v mý účetní knize. Ale k tomu se dostanu později. Děda byl zvyklej promlouvat k lidem na pohřbech, kde většinou držel řeč u hrobu. A tak taky nyní mluvil jako kniha a nic na sobě nedal znát, jak ho babi kope pod stolem do nohy. Ne že by se babi pro nás nerozdala, ale jenom neměla ponětí vo tý dědově rezervě. A fotr byl pohotovej. „Jsme s dědou domluvení a já jsem slíbil tu půjčku splatit,“ povídal fotr a nehnul brvou. Fotr pokaždý vo prázdninách vyrážel na brigády a tam si vydělával hezký prachy. Učil taky mládež z firmy Geotest a vona ta firma čerpala vodu z vrtů na Jižní Moravě a taky prováděli různý sanační práce. Ale vo tom budu taky ještě vyprávět. Mamina seděla zkamenělá a pozorovala fotra i dědu a snažila se svejma ženskejma instinktama přijít věci na kloub. Ale nepřišla. Chlapi byli jak na fošnách v Národním. A já sem spíš cejtil, nežli chápal, jak povoluje napětí a mamina začíná najednou zas uvažovat. A zas se v ní voživil ženskej cit a schopnost pochopit to důležitý. A důležitý bylo, že se nikam nepojede na dluh a taky že ta cesta ponese prospěch pro nás kluky. Zdravotní prospěch. To byla panečku škola života. Tak sem tam v měsíci květnu, dyž mně táhlo na šestej rok, poznal chlapskou solidaritu. A taky sem mohl vnímat sílu ženskýho citu, podpořenýho ženskou racionalitou. A tak to asi v životě chodí, řek sem si tenkrát a dnes vím, že jo. Nakonec ten večer nedopadl tak špatně. Večeře byla jako pokaždý výborná a mezi všema vládl mír. Dyž sem šel na kutě, tak sem mimoděk zas přitisknul ucho na dveře pokoje babi a dědy a tam probíhala zrovna diskuze. „Ty ses opravdu pomátl jak ten tvůj zeťák, nebo jseš přesvědčený o tom co říkáš?“ čílila se babi. Děda byl už asi nachystanej, protože sem zaslechl jeho rozvážnej hlas. „Jednou jsou svoji a tak jim musíme pomoct. A že moře může mít dobrý vliv na ty klukovy záněty v uších, o tom jsem fakticky přesvědčenej. A tak jsem zeťáka podpořil. A už spi a netrap se, včeličky samy ví, co je potřeba,“ ukončil děda debatu. Páni, stál sem tam jak svatej na mostě. Šel sem do obýváku, kde jsme s bratrem spali a byl sem jako vomámenej. Byl sem šťastnej z toho poznání, že mám takovýho dědu. A zároveň jsem musel vocenit fotrovu vodvahu a zarputilost, se kterou šel za svým. A jak sem usínal, začal sem se vopravdu těšit na prázdniny. Školní rok byl potom brzo u konce a já sem byl ve třídě na koni. V tý době na vesnici eště nikdo k moři necestoval. My sme se s klukama pořád vytahovali a štengrovali. Ten měl fotra většího siláka kterej kácel stromy v lese a druhýcho fotr zas řídil traktor a dycky každej z nás chtěl bejt tím nejlepším a něčím výjimečným. A tady v tý době sem si začal uvědomovat, jak mě přestává bavit se trumfovat. Neměl sem to zapotřebí. My sme se přece chystali k moři! A za všechno vlastně mohl fotr. A v tý době zas mě začalo hlodat, jestli já nejsem vůči fotrovi až moc vysazenej. Potom dyž začaly prázdniny, v naší vesnici se chystala pouť a my jsme balili na cestu. Babi s maminou chystaly zavařovaný lečo a maso. Fotr připevnil na střechu auta zahrádku a na zahrádku usadil vak. Pravda, dyž fotr přinesl na dvůr židličky a stolek, který vyrobil, nebylo vod něj taktický chtít ten kempingovej nábytek vyzkoušet. Dyž se babi s fortelem posadila do židličky, složila se k zemi. Pomalu, ale složila se. Fotr to komentoval jako drobný zádrhel a honem uložil židličky i stolek do vaku. A jak se pozdějc ukázalo, fotr si jenom vodložil problém. Uvidíte časem, jak sem měl zas pravdu. A já už sem se jenom tetelil těma vnitřníma pocitama štěstí a očekávání a byly to takový ty niterní pocity radosti, kterou třeba nemusíte v životě zažít. A můj fotr mohl za to, že já sem to zažil. Sakra, to bylo zpochybnění mejch dosavadních postojů. Ale nic, jdeme dál. Z tý doby si jasně pamatuju jak sem byl vnitřně šťastnej a ostatní nevěděli proč. A já sem se nesvěřoval, jenom víc sem se přimknul k fotrovi. A nakonec sem sice nevěděl proč, ale bylo to jedině správný jak sem to udělal. Dneska můžu doporučit takovej postup, protože jenom málo lidí z okolí vám opravdu a bez zášti přeje to vaše štěstí. Voni lidi povětšinou spíš mají radost z vaší smůly a neštěstí. A tak to doopravdy je. Nesvěřujte se na potkání se svým štěstím a buďte vobezřetní komu důvěřovat. Lidi sou schopní zneužít vaší důvěřivosti a bejvají zlí. A v tý nejhorší variantě vám potom vrazí, obrazně, kudlu do zad. A tak si nyní dovedete představit jak sem si tehdá užíval konec školního roku. Na vysvědčení byla zas napsaná veliká jednička. A děda dyž to uviděl tak to komentoval slovama: „Správně ty kluku, tys pochopil jak je důležité se učit, abys nemusel celej život pucovat kravám prdele.“ Já sem v tý době docela nedomejšlel pravý sdělení dědovejch slov. Ve škole sem se nijak neučil a samo mně to nový lezlo do hlavy. A to taky není dobře, jak se ukázalo časem. To vás nevycvičí k píli a pracovitosti. Viděl sem v duchu ty krávy, to když sme pokaždý šli s dědou k řece míjeli sme družstevní kravíny. A tam pokaždý vládlo veselí, ženský házely kravám krmení a chlapi jim popleskávali zadky a štípali je do stehen a ženský se smály a dělaly pohoršený gesta. A to mě děda pokaždý vodtáhl za roh a začal mně ukazovat něco zajímavýho venku vedle kravína. Třebas čmeláky, jak vopylujou vlčí máky a chrpy, kterejch v tý době bylo všude plno. A tak nakonec jsem vlastně nemohl vědět co vobnáší čištění kravskejch prdelí. Jen sem nějak vytušil pravej důvod tý veselosti ženskejch a chlapů v tom kravíně. A když jsem potom vobdržel to první vysvědčení, tak byli všichni doma náramně spokojený. Ta veliká jednička jako když všechny zhypnotizovala. Seděli sme ten podvečer na dvoře pod vořešákem a prázdniny začínaly.