Život parchant - první den u moře

To byly časy tam na Jadranu v zlatejch šedesátejch. možná mne trošku mrzí, že jsem dodnes neochutnal masíčko z chobotničky. A zřejmě už ani neochutnám.

Na Jadranu, tam bylo blaze. Fotr, brácha a já jsme vztyčili stan. Cikády řvaly jak pominutý, jako najatý k našemu uvítání. Zastavili sme pod olivovníkem a vychutnávali jsme tu chvíli. Byli sme tam z Československa sami. Kolem samej cizokrajnej stan a vozidla a nejvíc tam zněla francouzština. Páni, jak jsem zíral na auta značky Citroen ve kterejch se proháněl Fantomas a na Mercedesy a jiný bouráky. A ty lidi kolem se mně zdáli tak spokojený, až to budilo údiv a zvědavost. V tý době a v tom věku to byl spíš jen pocit, takový to cejtění malýho kluka. Mamina se styděla svlíknout do svejch plavek, který měla vytažený až nad pupíkem a pokukovala poFrancouzkách, který se zdály bejt nahatý. A galantní Francouzové se ukláněli a zdravili nás s hubama vod uchak uchu. Voni byli evidentně nejvíc v pohodě a tam tehdá dostávala občanská výchova, kterou měl bratr ve škole, trhliny. Zlí kapitalisti tady vypadali mile, jako náš pan farář a nebo pan školník ve škole. Mamina stáhla kalhotky vod plavek pod pupík a fotr se převlík do plavek veřejně bez deky. No páni, čuměli sme s bratrem na naše rodiče a dostávali sme radost. Fotr měl hodně práce s přípravou stanu a všeho kolem a my jsme pomáhali. A mamina se zas začala jaksi tvářit. Znáte ženský, koukaj kolem a všechno vnímaj desetkrát jasněji, než my chlapi. A mamina viděla. Viděla ty stany a kempingový vybavení u Francouzů a taky u Západních Němců a byla smutná a pak byla hezky nasraná. A dyž sme s bratrem složili náš stůl se židlema, který fotr s láskou a citem vyrobil v dílně, mamina už propadla depresi. „Tak tady jsem já s takovým vybavením naposled!“ prohlásila mamina rezolutně a odkráčela k moři. My chlapi jsme koukali na vztyčenej stan a bylo to, jako dyž byste v Novým Yorku postavili srub. Ale nám se náš stan líbil, měl dvě ložnice a uprostřed malou kuchyňku. A vedle stanu stálo autíčko Škoda 1000 MB. No a co. Fotr se chvíli rozhlížel a pak vodhodlaně povídá:“Kluci, pojďte ke mně, musím vám něco objasnit. Jak už zajisté vnímáte, naše autíčko tady vypadá tak trošku jako malý nevyvinutý nedochůče. Ale je to auto vyrobený českýma rukama a nese znak okřídlenýho šípu. Mohl jsem za stejnou cenu koupit auto značky Simca, ale to není auto od nás. A já jako Sokol a národovec, rozhodl jsem se pro autíčko Škoda 1000MB. A pamatujte si, že tak je to správné.“ Bratr ryl špičkou boty v zemi a z jeho výrazu bylo jasný jak fotra tentokrát zařadil mezi magory. Já jsem byl malej a tak sem byl k fotrovejm argumentům nakloněnej. Mamina se už vrátila vod moře a už to bylo lepší. Jak si upravila polohu těch plavek a trošku si přečísla vlasy, tak chlapci z kapitalistický ciziny museli uznat půvaby žen z Východu. A jak na maminu čuměli a s chlapským zájmem ji zdravili, tak vona propadla ženskýmu klamu z obdivu a byla hned víc spokojená. My sme s bratrem mezitím nafoukli kajak a už jsme s fotrem mašírovali k moři. Mamina se uvolila připravit jídlo a že přijde za náma. Přišla vopravdu a vypadala kupodivu furt spokojená. Slovo z ní sice nevypadlo a furt koukala na mořskej vobzor, ale měla v tom pohledu takový podivný zasnění. Pláž se zařezávala do skalnatý zátoky a byla pokrytá pískem, což je na jihu u Jadranu v Jugoslávii docela rarita, jak nám vysvětlil fotr. „Jmenuje se to tady Prapratno,“ dostalo se nám poučení. „A nebýt paní Doležalové, která se narodila v Dubrovníku, tak jsme sem jaktěživo netrefili. Ne abyste zas, až Doležalovy navštívíme, sežrali jim všechny buchty a mlaskali u toho jak prasátka,“ ještě nás stačil poučit fotr. Taky jsme s bratrem slíbili, a to rádi, že hezky nahlas a způsobně paní Doležalové poděkujeme za to, jak se nám u moře líbilo. A nám se tam líbilo už vod toho prvního dne. Na druhej den jsme zas vodnesli k moři kajak a fotr do něj nastoupil se slovy:“Jedu na moře nalovit něco mořské fauny a tak zabezpečit zdravou potravu pro vás.“ Uložil vlastnoručně vyrobenou harpunu na přední sedadlo kajaku, popadl dvoustranné pádlo a odrazil od pláže. Ten nafukovací kajak byl nepřevratitelnej, jak nám fotr vysvětlil, protože má po stranách komory plný vzduchu. Mamina tomu moc nevěřila, ale bylo jí to prd platný. Fotr se zkrátka u Jadranu přeměnil ze Sokola v mořskýho vlka. Ještě k tý harpuně. Von fotr pravidelně vodebíral časopis „Urob si sám“ a tam byly různý věci a návody, jak tyto věci vyrobit. Kolikrát to byly úplný nesmysly, ale byla tam i harpuna pro potápěče. Tak si ji fotr vyrobil a šmytec. Zanedlouho jsme už z kajaku viděli jenom malou tečku a nakonec už byly vidět jenom záblesky kovovejch konců pádla, jak s ním fotr v pravidelným rytmu zařezával do mořskejch vln. A potom už zmizel docela. „Kluci, jestli se nám táta nevrátí, tak nevím,“ pravila po chvíli mamina a byla ustaraná. „Já auto řídit neumím a nemám ani řidičák. Takže se modlete, aby tady nežili žraloci a nedali si taťku k obědu.“ No fuj, to nebyla hezká představa a ani fotrovi bych takovej konec nepřál. Ale byli jsme s bratrem malí a tak nás obavy hned vopustily. Mořská voda nás hezky nadnášela a když jsme vobčas vyšli na břeh, tak jsme stavěli hrad z písku a bylo to fajn. A najednou bylo odpoledne a v dáli na hladině se zas zablesklo pádlo. Fotr se vracel. Mamina nasadila zarputilej výraz, aby měla včas natrénovanej vzdor a naštvanost. Fotr najel kajakem do písku pláže a vítězoslavně vystoupil z kajaku na písek. „Rodino, jsem tu a mám úlovky, úplné laskominy,“ hlaholil fotr a v ten moment se na něj nemohla zlobit ani mamina. Francouzové zpozorněli, dyž fotr vytáh z kajaku síťovku s několika chobotničkama. Byli jsme zvědaví a ta nakažlivá zvědavost nakazila i maminu. Ale když jedna chobotnička vystrčila dírkou v síťovce chapadlo a vomotala mamině prst, tak zpozorněli všici, i cikády na olivovnících zmlkly. „Ježíši, fuj, brr,“ křičela mamina a snažila se dostat ze sevření chapadýlka chobotnice. Podařilo se jí to. Chobotnice byla vopravdu malá a tak asi neměla takovou sílu. „Sbal si ty dary moře a dej si je kam chceš,“ hezky zvostra oznámila mamina fotrovi. „Já se k tomu už ani nepřiblížím a nechci to mořský svinstvo už ani vidět,“ dodala. Byli jsme už obklopený Francouzema, kteří naopak dokázali vocenit fotrůf um a loveckej úspěch. Na chvilku nastalo takový napjatý ticho a pak fotr se usmál a natáh ruku se síťkou plnou chobotniček směrem k Francouzům. „Berte,“ povídá jim fotr česky a jeho voči byly najednou jaksi smířlivě rozjasněný. Bylo nám to s bratrem jasný. Když neznáš cizí řeč, musí voni rozumět tvýmu chování i bez řeči. A voni to pochopili. Vzali si síťku a vodkráčeli radostně do svýho plážovýho ležení. Za chvíli se vrátili s prázdnou síťovkou a ukláněli se a to bylo furt:“Mersi boků,“ nebo tak něco. A fort zářil. Frantíci se vodebrali ke svýmu ohni a chobotničky jim sloužily jako základ bohatý večeře. Dalším chodem jim byly škeble, který voni opekli na kamenech skal, rozpálenejch odpoledním sluncem. A zapíjeli to červeným vínem z poloostrova Pelješac. A vodpoledne se přeměnilo na večer. Zdálo se, jako když mamina fotrovi vodpustila pod náporem toho mezinárodního uznání. Vodkráčela v předstihu ke stanu a tam ohřála lečo, který si přivezla z domova a který společně s babi vařily doma před prázdninama. Večeře byla dobrá i bez chobotnic. Usínali sme s bratrem spokojený a mamina s fotrem si šeptem vo čemsi povídali. Cikády utichaly a Francouzi zpívali divný písničky a určitě byli hezky namazaní. A tak před usnutím mne napadlo, cože hezkýho prožijeme zejtra. ….............Pokračování