Václav, příběh ze života

Zas začíná léto. A léto je dobou příběhů. zde je příběh ze života. Kdo chce ať čte. A kdo nechce ať si to prožije. Jako Václav.

Do Londýnské se nasouval soumrak. Konečně se mírně ochladilo a v průběhu odpoledne přestalo pršet. To blbý slunce, který nám otravovalo život celý dva měsíce, náhle není tak blbý pomyslel si Václav. Vykouklo na chvíli nad střechami a Václav mu s potěšením nastavil tvář. To bylo odpoledne, kdy slunce ještě může koukat přes střechy. Václav kráčel Londýnskou od Míráku a neměl nic konkrétního na práci. Sedl si na zahrádku U Holanů a vystavoval ksicht slunci. Václav byl pivař a tak U Holanů popíjel pivo. Jak jinak. Tankovou desítku Gambrinus. Až do soumraku popíjel a líně předl. Jako starej kocour. On Václav byl už dost starej, ale nechtěl si to připustit. Domů se Václavovi moc nechtělo. Nikdo tam na něj nečekal. Eva nedávno odešla. „Tak sbohem hochu. Byla to pošetilost chtít přinutit kámen, aby oživl. Hlídej si toho svýho starýho mládence a ženskejm se vyhni“, dodala a zmizela se sbaleným kufrem za dveřma. Na stole ležel svazek klíčů, které Eva používala. Blbý znamení, pomyslel si Václav v předtuše, že tentokrát to Eva myslí opravdu vážně. Myslela. Před pár lety se Eva setkala s Václavem na oslavě narozenin Karla, kterého znala snad od dětství. Podobně jako Václav. Na té oslavě byli oba. Eva i Václav. A tam se to přihodlilo, tam Eva zaznamenala existenci Václava. Zůstala stát zasažena láskou. „Láska na první pohled je pěkná pitomost“, říkávala Evě její máti a Eva to vzala jako prověřenou pravdu. A tenkrát u Karla se najednou tato pravda válela u Eviných nohou. „Karle, Karle“, prodírala se tehdy Eva oslavujícím a převážně přiopilým davem. Popadla Karla za rukáv a vynutila si jeho pozornost. „Karle, můj kamaráde a zachránče, seznam mě s tím chlápkem, který právě přišel“, žadonila Eva a ukazovala na Václava, který postával nedaleko dveří. Zrovna přemýšlel, jaký drink si vybere. Výběr a konzumace drinků bez omezení, to byla jedna z výhod Václavova staromládeneckého a svobodného života. „Zdravím Tě, Václave, jak žiješ stará gardo“? oslovil Václava Karel s Evou těsně za zády. „No jo, díky“, opáčil Václav a ještě nezaznamenal hrozící nebezpečí pro jeho svobodu. „Mám se fajn a tobě přeju hodně zdraví, kámo. Cestou sem jsem přemejšlel o tom, jak to letí. Byli jsme na škole a byli jsme tak mladí. Skoro tomu nemůžu uvěřit. Uteklo to jako voda a když se kouknu do zrcadla, blil bych“, zafilozofoval Václav a přihnul si vína. Kdyby vnímal pozorně, viděl by v Karlových očích ostražitost. Karel byl protřelý světoběžník a dobře znal o co tu jde. „Václave, rád bych ti představil Evu“, udělal Karel úkrok vlevo a odkryl Václavovi pohled za svá záda. „Eva, těší mne“, ozvalo se hned a půvabně štíhlá Evina ruka se nabídla ke kontaktu s Václavovou tlapou, porostlou chlupama. Nevěděl si chvíli rady a nakonec v mírném předklonu políbi Evinu ruku. „Těší mne, známe se“? opáčil a byl evidentně vykolejený. Prostorem se linula vůně grilovaného masa a Evina parfému. Václav si uvědomil, jaký má hlad. „Dáme si něco na zub“? vyhrkl a pořád ještě držel Evinu ruku ve své dlani. Najednou věděl, že mu ten dotyk není nepříjemný. Stáli tak blízko, až se aury jejich těl vzájemně prolínaly. Byla v tom i jakási erotická touha. Václav se probudil k životu. Jak překvapující zjištění. Tak spontánní postavení už neměl roky. A když Evin pohled sklouznul dolů, mimoděk se začervenal. Už nebylo možné couvnout. Oba byli chyceni vzájemnou přilnavostí a zbytek oslavy Karlových narozenin už nepotřebovali žádná setkávání. „Jo, dám si ještě jednu desítku“, potvrdil Václav objednávku číšníkovi U Holanů a dál plul ve vzpomínkách. Miloval letní večery a musel mírně vypnout tělo, aby nastavil tvář posledním slunečním paprskům. Páni to je parádní kombinace desítka Gambáč a podvečerní slunce, pomyslel si a zdálo se, že začal usínat. Nezačal. Nešlo to. Jak to tehdy při odchodu myslela? Do Londýnské přicházel podvečer. U Holanů jsou podvečery nejkrásnější. Jak to hergot myslela s tím šutrem? Ani třetí Gambrinus neotevřel Václavovi myšlenku. Jak by mohl, když tam žádná nebyla? „Nazdar stará puško“, zaslechl příjemný baryton. Karel. Co tady pohledává? Václavovi nezbylo, než se usmát. „Karel Veliký v Londýnské, nevídáno. Puško ty vole. Leda nabitá slepejma patronama. A eště zrezivělá. Co ty tady? Jak to, že neležíš někde u vody“? zívnul Václav a mimoděk si uprdnul. „Čuně, už chápu Evu“. „Prdlačku můžeš pochopit, protože Eva byla pro mne něco jako diamant. Africká královna se jmenuje. Ten diamant. Ale to nemůže pochopit nikdo, natož ty, hlavo dubová sexem posedlá“. Karlovi se po tom proslovu nakrabatilo čelo a Václav si všiml, kolik mu přibylo vrásek od doby, kdy ho viděl naposled. „Seš hezky scvrklej“, prohodil Václav a přihmul si Gambrinusu. „Vole, víš ty jaký mám já starosti? Prdlačku víš, ty ani nemůžeš tušit“, odsekl Karel a pořád vyhlížel hospodskýho. Měl už taky žízeň. Konečně. „Dám si taky tankový“, volal Karel lačně , hospodský jenom němě přikývl a zmizel ve výčepu. Václav už chtěl zakopat válečnou sekeru a hledal neutrální téma k hovoru. Koukal kolem sebe a líně přivíral oči. Už to měl. „Koukej Karle, není to bláznivá doba“? hodil dotaz do povětří. „Tady je to pivínko, tankový, ledem chlazený, jako za císaře Františka“, volal hospodský a už stavěl před Karla hezky napěněnej Gambrinus. „Jaks to myslel s tou dobou“? probudil se Karel a nedočkavě si přihnul. „Koukni se kolem. „Co je tady ženskejch. A co dělaj? Ťukaj palcema do mobilů obouruč a píšou esemesky jak vo život“. „Je to jedno“, vyslovil myšlenku Karel. „Kozy maj furt hezký“. „Ty seš fakt starej perverzák,co“? Václav na to a zas si přihnul. Když opisoval oblouk s půllitrem, lehce si s Karlem přiťukli. „Ale nakonec, musím ti dát za pravdu, mají. Jenom my sme starý dědkové a můžem si jenom představovat ty kozičky pod tričkama“. Seděli před hospodou U Holanů, koupali se v desítkách piva Gambrinus a v posledním slunečním pohlazení. Jako zamlada. „Zaplať pánbů za ty vedra“, trochu bez návaznosti pronesl Václav. „Ať si ťukaj, hlavně že jsou polonahý člověče. To jsou kolikrát takový pohledy, no. Tuhle v tramvaji jsem vopravdu přemejšlel, jestli má kalhotky. Měla je, ale skoro neviditelný. Naštěstí se začetla a zapomněla držet kolena u sebe“. „Ty mně povídej něco o perverzi“, Karel na to a evidentně tomu rozuměl. „Včera byl slunovrat a už to běží k zimě“, ozvalo se od jednoho stolu. „Na slunovrat a na zimní večery“, zazněl podivný přípitek. „Volové“, na to prohodil Václav ke Karlovi a přihnul si pivka. Ťukli si desítkama a oba si teď zimu ještě nepřáli. „Kámo, tak se mi zdá, že už ani nevím, proč jsem tě tady vyhledal“, povídá Karel napůl do rozpité sklenky piva. „Asi mne vyslalo samo svědomí“. Kája už hovno vydrží, pomyslel si Václav. Blekota Mekota to je na starý kolena. „Hele Karle, známe se už dlouho, co? Takže vo tvým svědomí víme oba svý. Prostě a zkrátka, tvoje svědomí je jenom ve tvejch představách. Takže suma sumárum, jenom kecáš“, zakončil Václav nezvykle dlouhý proslov a zas si přihnul. V Londýnské U Holanů nastalo ticho. Ticho se rozprostřelo jenom mezi Václavem a Karlem. Ostatní stoly klokotaly hovorem. Do ulice lehal soumrak. Václav si natáhl nohy na kamenný sokl a jak se jeho tělo uvolnilo, hezky si opět ulevil. Ach ta úleva. „Prase“, ozvalo se a Karel si ostentativně přidržoval prsty na nosu. Václava to pobavilo. „Ty, Karle, žiješ alespoň někdy svůj opravdickej život“? vyhrkl Václav otázku, která zůstala viset ve vzduchu bez odpovědi. Karla ten dotaz zaskočil. Zas nevěděl, jak to Václav myslí. Karel už cítil, jak mu Gambrinus stoupá do hlavy, která pomalu přestávala fungovat. Doprdele, pomyslel si Karel, jak je hezký chlastat a na nic nemyslet. „ Ty Karle, tváříš se jak Mona Lisa, ty vole. Co se stalo“? ozval se Václav a opravdu ho zaujalo Karlovo podivně tajemný chování. Hovno se stalo, pomyslel si Karel a potom nahlas odpověděl:“Nic se neděje, jenom v Anglický v hospodě mně začínají docházet věci v souvislostech. A to je všechno. Nic navíc k tomu nemusíš domejšlet“. Kecá, pomyslel si Václav a přimhouřil levé oko. To jej prozradilo. „Nevěříš, koukám,“ vystřelil Karel. Jak to zas mohl poznat? Blesklo Václavovi hlavou. Václav vzpomněl, jak kdysi seděli s Karlem v hospodě. To je tak dávno. Tehdy Karel poprvé prozradil Václavovi termín svatby. „Ty vole, tak to je pecka,“ reagoval Václav na Karlovo odhalení. „Nojo, musím, je ve třetím,“ Karel na to a zvedal levou ruku v gestu pro číšníka. Karel byl pravák, ale v hospodě pokaždý zvedal levou, napadlo Václava. „Dvě fermeže,“ volal Karel, aniž by se zeptal, jestli jo. „Víš dobře, ty magore, že před polednem nepiju.“ Václav to neřekl moc přesvědčivě. A tenkrát se Karel zadíval na Václava opravdu pozorně. „Víš ty vole, že já nikdy nevím, kdy mluvíš pravdu a kdy jenom tak blafuješ? Říkám ti, že jednou ti někdo dá přes držku, rozumíš?“ zakončil tehdy Karel svou upřímnou řeč. Kolik je to let? Nepočítaně. A najednou nastal večer. Večer s pivní pěnou na obloze. Ti dva tam seděli a už nemuseli nic říkat. Kolem šuměl hovor a v jejich hlavách protékaly vzpomínky. Jeden vzpomínal na Evu a druhý na avantýry života. Seděli tam až do tmy. Seděli tam U Holanů do samé noci a domů je musel odvézt taxík. A to byl konec jednoho letního dne.