Výlet zásnubní na počátku minulého století

Zasnoubení, to byl velký krok. A svatba  byla přísaháním. Tenkrát, kdy naši prarodiče byli mladí, svět fungoval  na dané slovo a závazek byl na celý život. To už dnes ani neznáte, tak ČTĚTE .

Slunečný letní den na začátku minulého století. Nad vlnkami kopců okraje Vysočiny viselo slunce. Přinutilo rozehřátý vzduch k línému pohybu krajinou. A zároveň na chvíli udělalo z pracovitých lidí, tam žijících, lenivé pavouky. Zvlněná krajina plná kamení s cestami klikatícími se mezi políčky sedláků. Políčka plná brambor a pýru s kamennými zídkami na okrajích. Všude kolem šípkové keře a dřina. Za jedním z kopců ozvalo se dunění. Učitel Břenda téměř zachytil do síťky Babočku admirála. Učitel Břenda byl řídícím učitelem školy v Budišově. Školy, hodně nadnesené, sotva školička. Učitel tam byl nositelem poznání, vyslancem osvícenosti. Břendovou univerzitou byla CK Rakousko-Uherská armáda v době první světové vojny. Po zranění, které utrpěl na řece Pijávě naučil se Břenda v lazaretu psát, počítat a nakonec skončil v zázemí u technické podpory vojsk. Sídlo měli v klášteře ve městě Admont na úpatí Alp. A tak Břenda trávil všechen volný čas v klášterní knihovně. Bažil po poznání a všechno nové vstřebával jako houba vodu. Složil zkoušku všeobecných znalostí s razítkem CK Jižní armády. Vojna skončila. Po válce se vrátil na Moravu a přišel do Budišova. Místní sedláci se skládali na jeho plat a někteří platili jenom v naturáliích. Břenda nakonec zakopnul o krtinec, a bylo po lovu. Navíc, ten zvuk zpoza kopce ho trošku vyvedl z konceptu. „Sakra, blbej krtek,“ zaklel nahlas a třel si bolestivé místo na noze. Posadil se do trávy na palouku u lesa a čekal. Vypadá to na motocykl, uvažoval učitel, jak se snažil přijít na kloub tomu zvuku. Mezitím nad kopcem v ranním slunci objevil se oblak prachu a temné dunění už přešlo ve hřmění. Učitel Břenda se nadobro smířil s tím, že Babočka admirál mu unikl a přestal si třít nohu. Soustředil se na ten zvuk a prach. Jeden by řekl, že se blíží cyklon, pomyslel si, avšak bylo mu jasné, že tomu tak není. To bude silná motorka, napadlo učitele. Takovou motorku si vždycky přál vlastnit. Na kopec se opravdu vyšvihl motocykl, pronásledovaný zvířeným prachem a temnými údery válců silného motoru. Na motocyklu seděli dva. Vítr jim rval vlasy zpod kožených přilbic, otáčel řidiči palce na řídítkách a snažil se odtrhnout jejich kolena do pravého úhlu. Motocykl se řítil po nerovné prašné cestě lemované kamennými nabílenými patníky. Psal se rok devatenáct set třicet. Motocykl značky Indian se silným motorem vyrobili v Massachusetts v Americe opravdu fortelně. Ovladatelný byl hůř, než divoký mustang. Ti dva na motocyklu tvořili nesourodou dvojici. Muž pevně svíral široká řídítka a pokud bychom nahlédli pod rukavice a rukávy kožené kombinézy, mohli bychom vidět vypracované, pevně zatnuté svaly. Ten mladý muž byl vyučeným kovářem, zvyklým tvrdé práci. Za mužem seděla mladá žena. Těsně přitisknuta k jehozádům.Byla v tom důvěra a taky touha ženy po mužově ochraně. Ruce ženy sedící vzadu byly vepředu pevně zaklesnuty a obepínaly mužovu hruď. Trošku nepraktická sukně povlávala vespod a nahoře za ženou vlála uvolněná šála, jako prapor setniny v útoku. Šála byla původně určena k zakrytí obličeje a krku ženy a byla určitě módním doplňkem. Motocykl se tak podobal vlajkové admirálské lodi. Motor burácel nízkoobrátkovým rachotem a kola divoce přeskakovala nerovnosti prašné cesty. Naštěstí značka Indian hrdě nesla své jméno a součástky vykované a sestavené za mořem odolávaly nástrahám prašné cesty. Pan učitel Břenda s triedrem u očí sledoval se zaujetím, jak pod ním letí burácející stroj. Sakra, ruší veškerý život na louce, ale je to úchvatný pohled, napadlo pana učitele. Jedno je jisté, není to pan primář Koukal ze špitálu v Ivančicích, pomyslel si. Primář má motorku BSA z Anglie a toto je panečku jinačí kalibr. A víc podobných motorek v okrese nebude. Byla to záhada a pan učitel ji tentokrát nerozlouskl. „Dobrý vodpoledne, učiteli, co“, zaznělo za jeho zády a místní sedlák Káfuněk si už sedal vedle. „Zatracený vedro v týhle době, co“, stýskal si sedlák a otíral si zpocené čelo. „Takový sucho nepamatuju“, vzdychal Káfuněk a zas si uvědomil, jak to Káfuňkovo co v každé větě ho popuzovalo. Možná to bylo tím, že Káfuněk taky platil jenom bramborami a moukou. „Co vy tady“? zeptal se učitel neutrálně a nespustil oči z cesty. Mezitím už motorka zmizela za oponou lesa. „Obhlídnu pole, abych si udělal obrázek o letošní úrodě, ne“? povzdechl si sedlák a jeho povzdech vypadal upřímně. Oba muži seděli tiše s vlastními myšlenkami. Učitel si uvědomil tu změnu v zakončení Káfuňkova projevu. Trošku mu přál ty jeho starosti. Cesta se z polí vnořila do příšeří lesa a kamenné patníky vystřídalo kovové zábradlí. Vlevo v údolí tekl potok a cesta meandrovala vedena zákruty potoka. V zatáčkách, lemovaných stromy, zábradlím a potokem, musel řidič motocyklu krotit snahu stroje udržovat přímý směr. Pral se statečně a nakonec se objevilo světlo hranice lesa. Za lesem se otevřel malebný výhled do kraje v údolí. Motocykl však nezastavil. Byl poháněn motorem a jakýmsi pevným odhodláním. Cesta se proplétala jako užovka lipovou alejí dolů do údolí k vesnici na obzoru. Vesnice jako desítky podobných vesnic na pomezí Vysočiny a Jižní Moravy. Chalupy rozestavené kolem podlouhlé návsi s rybníčkem a hospodou uprostřed. Ti dva na motocyklu proletěli návsí jako kulový blesk. Minuli hospodu a požární zbrojnici. Uháněli vesnicí jako nositelé neznámého poselství. Letěli na motocyklu značky Indian jako vyslanci nebeské lásky. Hejno hus, hledajících na cestě něco dobrého k snědku, se vzneslo s kejháním , aby zachránilo holý život. Nebylo potřeba panikařit. Podle sníženého zvuku motoru bylo znát, že řidič ubral plynu a zpomaluje. Houser se ještě předváděl a na chvilku se zdálo, že na motocykl zaútočí. Uskočil včas, aby zachránil holý život. Odneslo to jenom pár per z houserova ocasu. Motocykl jel dál. Ze stavení na návsi vyběhla selka a hrozila pěstí za vzdalujícím se strojem. Poslední pera houserova se snášela k zemi a on se hrdě naparoval. Selka pohrozila spravedlivě motorce i houserovi. Padla i ostřejší slova. Nakonec, když se houser měl čile k životu a ostatní husy vesele selku zdravily, upokojila se. Volala husy jejich jmény a vyzývala je k návratu domů. Sedlák už otevřel vrata do dvora a bručel něco o tom, že zabije všechny a bude pokoj. Nebylo jasné, koho má na mysli, zda husy, selku, nebo motocyklisty. Mezitím ti dva na motorce překonali starý kamenný most přes říčku Rokytnou a uháněli do zatáčky za mostem. Motocykl se v náklonu náhle prudce rozkmital ze strany na stranu. Kličkoval po cestě, jako splašený kůň. Brzdy zabraly, avšak odstředivou silou pokračoval motocykl v letu mezi patníky na polní cestu. Tam, mezi chrpami a vlčími máky, nakonec zastavil. Řidič chvíli seděl nehybně a prudce oddychoval. „Panebože, kolikrát ti mám říkat, aby ses mne pevně držela a v zatáčkách kopírovala náklon mého těla?“ hartusil řidič. Bylo ticho. „Když mně se zdálo, že jsme už moc nakloněný, tak jsem vyrovnávala,“ špitla žena. Ženská logika, pomyslel si řidič opírající se o řídítka. Nakonec po chvíli ztěžka vycouval s motocyklem na silnici. Jeli dál a byli rádi, že jsou bez úrazu. Byli rádi, že jsou mladí a byli spolu šťastni. Muž zas zapomněl na tu nemilou příhodu a těšil se do cíle cesty. A cíl už byl nadohled. Kostel Nejsvětější Trojice v Běhařovicích se tyčí na kopci nad vesnicí a je zdaleka vidět. To byl cíl mladé dvojice na motocyklu. Ten den se u kostela konala pouť a slavnostní mše. Tam ti dva mladí směřovali. Nikomu se nesvěřili, nikomu z blízkých neprozradili cíl a záměr výletu. On, jak bylo řečeno, byl vyučeným kovářem s jistým zaměstnáním. Byl šikovný a snažil se. Proto se nebál propuštění. Nedávno si ho zavolali na poradu vedení firmy a jmenovali ho mistrem. „Važte si toho, mladý muži, tak mladého mistra jsme tu ještě neměli. Věříme vám a předáváme vám tu naši důvěru,“ zakončil ředitel a bylo rozhodnuto. Mladý muž hned věděl, že požádá svoji milou o ruku. A zároveň se zasnoubí, aby bylo učiněno zadost tradici. Nikdo je nebude pomlouvat a podezřívat z lehkovážného vztahu. A mladá žena souhlasila. Zasnoubí se při svaté mši a to bude symbol. To bude už napořád a až se potom vezmou, bude to až do smrti. V tom dni a na tom posvátném místě tehdy zpečetili svou lásku a pootevřeli branku do společného života. Co bylo na tom, že když dorazili na místo, podobali se spíš zaprášeným mouřenínům. Když se jí chystal navléknout na prsteník zásnubní prstýnek, který sám vykoval, neunikli zraku kněze. „Dobrý den Vy dva černokněžníci“, oslovil je kněz. „Co tu provádíte za kejkle?“ „Žádné kejkle, jenom jsem chtěl navléct prstýnek na prsteník mé budoucí ženy pane faráři,“ vysvětloval o překot mladý muž. „To by se našemu Pánu nelíbilo, vstupovat do společného života v převlečení za čerty,“ smál se kněz už nahlas. „Pojďte se mnou na faru a tam se trošku omyjte. Mári vám připraví vodu a mýdlo. Mári je moje hospodyně a kuchařka“, vysvětlil kněz. „Velebný pane“, oslovila mladá žena kněze a otřela si slzu pod okem. Slzu dojetí. „Přijeli jsme k vám zdaleka a budeme vděční, když nás zasnoubíte před Bohem právě dnes“, dodala žena, když oba mladí lidé následovali kněze k faře. Kněz přidal do kroku, až nakonec oba maldí měli co dělat, aby mu stačili. Záhy vstoupili dovnitř fary. „Mári, vedu návštěvu“, volal kněz hned ode dveří, až se celá fara chvěla jeho mohutným hlasem. „Mári honem, za chvíli začíná mše svatá“, s mírně prosebným tónem halekal kněz. Nad zábradlím schodů v patře vykoukla hlava s šátkem uvázaným pod bradou. „No jo velebný pane, vy najednou naděláte povyku. Už jsem si uvázala šátek a můžu vyrazit. No jo a jakou návštěvu? Teď, když ministranti už běželi ke kostelu? Panenko skákavá, velebný pane, no jo, já vím“, láteřila naoko Mári a běžela, kupodivu svižně, dolů ze schodů. Mladá žena byla ve tvářích červená studem a mladý muž poněkud pobledlý. Kněz však nejevil ani známku nervozity, naopak, usmíval se a povzbuzoval všechny dobrou náladou. Když Mári používala to své no jo, pak bylo všechno v nejlepším pořádku. „No jo, honem do koupelny a ženy mají přednost“, volala Mári a už popadla mladou ženu za rameno a vedla ji chodbou ke koupelně. Za chvíli vycházely a tvář mladé ženy zářila čistotou a půvabem. „A už vy, mladej,“ pobídla Mári mladého muže a strkala ho ke koupelně. „Jdu napřed, aby ovečky nebyly nervozní,“ volal už z otevřených dveří pan farář. „Však my už jdeme taky,“ opáčila Mári , když uviděla mladého motorkáře vycházet z koupelny. A šli panu faráři v patách. Vesnice už byla shromážděna u kostela a plno okolních tam bylo. Kroje a sváteční obleky a květiny všude, kam jenom oko dohlédlo. Mše začala. Ministranti se snažili a velebný pan farář žehnal a kázal o lásce Boží i o lásce k bližnímu. Ženské slzely a chlapi dělali, že se jich to netýká. Přemýšleli jak půjdou do hospody na pivo a taroky. Na závěr všichni zpozorněli. Pan farář se nadechl, udělal malou pauzu a oznámil hlasitě. „A nyní vám všem představuji dva mladé lidi, kteří sem přijeli desítky kilometrů, abychom byli svědky jejich zasnoubení. A tak jim žehnám a vy jim požehnejte společně se mnou. Buďte stále mladí svou láskou a mějte na paměti, že co Bůh požehnal, nemá se rozloučit. „Amen,“ téměř vykřikla Mári a mladý muž navlékl kovaný prsten na prsteník své vyvolené. Nakonec jim ještě pan farář požehnal a pokropil jejich spojené ruce svěcenou vodou. Ten den se vydařil. Před odjezdem ještě oba mladí žádali pana faráře i Mári, aby přijali pozvání na jejich brzkou svatbu. V pozdním dpoledni uháněl motocykl Indian v opačném směru. V příšeří lesa, v pravotočivé zatáčce, zas stroj pokračoval přímo a skončil na okraji smrkové mladiny. „Hergot ženská, tys zas vyrovnávala, co?“ „Vyrovnávala jsem, je to jako instinkt, jako boj o záchranu života, nebo co.“ „Tak už nechme řečí a pomůžeš mně vytlačit to na cestu. Ať jedeme dál a jsme doma před setměním.“ Když se jim konečně podařilo dostat motocykl na silnici, pohladil ji po rameni a tím bylo vše odpuštěno. V den zásnub se na ni nemohl přece zlobit. Motocykl letěl dál s hřmotem v zádech a ve zvířeném prachu silnice. Pan učitel Břenda se probudil a vyjeveně se rozhlížel po okolí, plném lučních květů. „Sakra, asi jsem tady usnul,“ promluvil učitel nahlas a byl rád za to, poněkud nešetrné, probuzení. Oblak prachu zmizel za obzorem a pan učitel kráčel k blízké vesnici, síťku na motýly přehozenu přes rameno. Ti dva na motocyklu dorazili domů v pořádku. Zanedlouho poté se vzali, on postavil dům a narodila se jim dcera. A to je konec příběhu. Tou dcerou byla moje matka.