Život parchant - Výlet ke hradu Veveří kde nebyla nouze o zážitky

Musím konstatovat, že strejda Život nás občas vláčí za pačesy kopřivama, který pálí jako čert. To abysme pak dokázali vychutnat všechny ty sladkosti, který ten samej Život nám dokáže servírovat. Tak to je.

Už jsem nakous dědovy vzpomínky na vejlet ke hradu Veveří v povídce o první plavbě lodi, kterou fotr vyrobil. A jak to bylo? Bylo to takový téma rodiny do černejch hodinek, jestli víte vo co de? Černá hodinka bylo docela častý a běžný zakončení celýho dne. Po večeři nikdo nerozsvítil a jak se smrákalo, tak se povídalo a byla tma a povídalo se v tý tmě až se nakonec šlo na kutě. Tedy mezi tím některej z chlapů rozdělal oheň v lázeňskejch kamnech v koupelně a po tom povídání nastala očista a pak se hezky usínalo. Mladá generace neví vo čem povídám a my starší máme na co vzpomínat. Byla to taková poezie života, bylo to takový pábení, který proslavil pan Hrabal. Zpět k vejletu na hrad. Mně byly tenkrát čtyři. A tak rodinná rada rozhodla, že já a babi zůstaneme doma. Zbytek rodiny ve složení mamina, fotr, děda a bratr osedlal automobil Aero Minor 600. Vyrazili na vejlet na hrad Veveří. Což o to, hrad Veveří není od naší vesnice moc vzdálenej. Ale pro autíčko Aero Minor to byl lán cesty. Děda si vodskočil do špajzu a nalil si chlazený Starobrno, aby se mu otevřelo okno dobrý nálady, jak říkával. A taky aby udržel trému z tý cesty na uzdě. Když naši odjeli ku hradu, já s babi jsme vyrazili za vesnici narejpat pampeliští pro králíky a slepice a natrhat trošku květů černýho bezu na limonádu a taky trošku nasušit na čaj. A děda vzpomínal: „ Jeli jsme padesátkou, to byla rychlost Minoru. Za Ostrovačicema se začal přehřívat motor. Povídám, zeťáku budeme muset zastavit a dát motoru pauzu. Nedaleko je hájovna kde žila Helenka revírníkova z Mrštíkovy Pohádky máje a tam si uděláme kulturně občerstvovací zastávku.“ A tak se stalo. Pohádka máje byla i v naší rodině klasika. Helenka a Ríša a ta její čistá láska a nakonec jeho napravení. Mně to přišlo takový uvzdychaný, když jsem se snažil pozdějc celý to dílo přelouskat. Já četl Émila Zolu a jemu podobný a tak pan Mrštík mne jaksi nezaujal. Ale děda z toho příběhu byl celej naměkko a tak byl rád, že se Minor přehřál právě tam. „To bylo tak romantické místo,“ i po letech si děda liboval. „Byl tam duch místa, pastva pro duši. Dostal jsem přitom chuť na něco dobrého a taky jsem věděl, že babi kuchtila domácí uzený v nálevu a k tomu sladkokyselý okurčičky s chlebem pekárny z Oslavan. Jak se mi sbíhaly sliny,“ pokaždý se zasnil děda. „Tak když autíčko stávkuje, rozprostřeme deku a najíme se tam, kde Ríša s Helenkou chodili na rande,“ hlásil děda a už se těšil. Ani si nestačil všimnout maminy, jak jí kouká z kufru Minoru jenom pozadí a ozývaj se jakýsi brumlavý zvuky. Mamina potichu klela. „A když se konečně objevila její tvář,“ pokračoval děda, „bylo všem jasné, že něco není v pořádku.“ „Tak vám oznamuju, že deka i s dobrotama zůstala doma,“ hlásila mamina nasupeně. Koukla na bratra a už se nemuseli ptát. Bratr mizel mimo dohled, protože mamině slíbil dát do kufru auta všechny ty věci. A náš milej děda zas zareagoval:“Sednem si do trávy, občerstvíme se pohledem na místa lásky Helenky a Ríši a budeme si představovat, že Ríša si tady k Helence nic nedovolil. Že ji zklátil až po svatbě. „No tati, je tady dítě,“ protestovala mamina. „Dítě je kluk a bude mu brzo deset, takže se co nevidět stane mužem,“ na to děda. „Vilém Mrštík byl intelektuálem, to je jasné. My chlapci ze vsi jsme pokaždé lákali dívky do lesa, abychom se pokusili s nimi trošku pošpásovat,“ na to děda a poťouchle se usmíval. „No a jako důkaz na podporu mých slov je to, že v opačném případě bys tu dnes s námi nebyla, dcero moje.“ Bratr měl voči navrch hlavy, jak se říká a učil se a učil. Fotr byl vsoukanej pod vozidlem Minor a předstíral kontrolu náprav. Nakonec motor vychladl a všichni vstřebali atmosféru toho místa i bez poživatin. „Jeli jsme dál ku hradu Veveří,“ pokračoval děda ve vyprávění. „Před hradem v posledním stoupání auto zpomalovalo a zpomalovalo, až dočista zastavilo.“ „Rodino, budete muset vystoupit a já zdolám kopec zpátečkou,“ hlásil fotr. „Jenom zpátečka je rychlostí natolik zpřevodovanou, že zdolá každý kopec,“ držel přednášku fotr. „Zeťáku, co kdybyste to otočil a vycouvali bysme tam všichni. My tady vzadu budeme hlásit směr,“ navrhoval děda. A fotr už točil volantem a řadil zpátečku.A šlo to. Automobil Aero Minor měl opravdicky malý zpětný zrcátko a okýnko vzadu bylo spíš symbolický. A tak vzadu sedící bratr s dědou hlásili směr a nakonec byl hrad Veveří zdolán vozidlem Aero Minor v plném obsazení čtyř pasažérů. I když bratr vydal tak za polovinu dospělýho. Hrad Veveří tenkrát nebyl zas tak atraktivním místem. Poloha hradu nad přehradou na řece Svratce byla skvělá, ale nebyla to kulturní památka a to byla smůla. Naštěstí hrad žil svým životem bez zásahu státu. Hipíci tam chodili hrát na kytáry a hulit marjánku. A kastelán, jeden z nich, čepoval Starobrno deset a taky tuzemák a k tomu vopejkal trampský cigára v krbu rytířskýho sálu. No, rytířskej sál je nadnesenej název, chyběla tam klenba stropu, ale jinak bylo cejtit velkolepost tý komnaty. Fotr zaparkoval pod vzrostlým stromem akátu a mamina hned vyběhla a začala hledat sluneční paprsky, kterým vystavila ksicht. Fotr s bratrem vyrazili do hradu a děda zaparkoval u krbu, kde kastelán občerstvoval. A děda vyprávěl:“Zdálo se to jako docela šťastné nedělní odpoledne. Starobrno mělo říz a tuzemák v něm zazděný jenom umocnil poezii té chvíle. A v tom vidím, jak zeťák vleče kluka za ucho a tváří se jak Kaligula,“ vyprávěl děda. „Tak zeťáku, copak se přihodilo?“ A fotr pořád brunátnej procedil skze zuby:“Tento blbec, tato hlava skopová, tento imbecil, kterého jsem prý vytvořil, upustil klíče od našeho domu do hladomorny.“ „No a co se vlastně stalo?“ pravil děda evidentně pobaveně. „Stalo se stalo,“ soptil fotr a vypadalo to, že bratr skončí o ucho kratší. „Tohle individuum se naklánělo nad hladomornu tak dlouho, až mu vyklouzl klíč od domu z kapsy u košile a skončil v těch sračkách dole. Kastelán když to slyšel, tak nám hned pomoh. Odšoupnul kámen na vchodu do hladomorny a odhalil provazový žebřík, který končil až dole. Musel jsem tam sestoupit a bohudík jsem ty klíče záhy nahmatal. Dýchat jsem už nemohl, takový tam byl puch, a koukat taky ne, to bych zřejmě zvracel ještě dva dny poté,“ zakončil výklad fotr. „Zeťáku, je škoda, že jste řidičem vozidla. Když byste neřídil, nalil bych vám panáčka a objednal bych vám pivko,“ pravil děda v dobrém úmyslu. A poněvadž vím, že řidič nesmí pozřít alkoholického nápoje, musím vše vypít sám. A na kluka se už nezlobte, protože životní zkušenost nabýváme těžko a častokrát se šrámy na těle i na duši.“ Tak pravil děda a sklíčenej bratr jej měl rád až by mu dal pusu na čelo. Mezitím přikráčela mamina, nos spálenej, ale jinak spokojená. Lokla si piva vod dědy a fotrovi lípla pusinu na tvář. A to bylo potřeba. Fotr roztál a byl náhle zas člověk. A nálada se zlepšovala a vodpoledne běželo dál a bratr dostal hroznej hlad. Jak byli všici naměkko, tak se nechali ukecat a koupili bratrovi trampský cigáro vod kastelána. „Dáme hořčici a krajíček chlebíčku,“ komentoval to kastelán a přes trošku připálenou trampskou kydnul kopec hořčice s chlebem. Bratr se do toho pustil jak vo život. „Nehltej kluku nezvedenej,“ kárala bratra mamina starostlivě. „Nic jsme tě nenaučili, žereš jak zjednanej, jako když ti nedáme najíst.“ Bratr zhltnul celý trampský cigáro i s chlebem a celej kopec hořčice k tomu. „Chlapče, jestli se z toho neposereš, budeme děkovat Bohu,“ komentoval to děda a šel si pro další pivko. Nechal bratrovi vylíznout pěnu a k tomu trošku piva a pak si s chutí přihnul. Odpoledne se klonilo do podvečera a hipíci hráli pomaleji a zpívali tklivěji a na hradě Veveří vládla pohoda. Mamina s načervenalým nosem se usmívala, fotr byl jaksi uvolněnej a děda se jenom usmíval, plný břicho pivka a rumíku. Jenom bratr jaksi zmlknul. Trampský s hořčicí se mu začalo vařit v břiše. Prostě průser. Když mně to bratr potom popisoval, tak se na chvilku zamyslel a povídá:“Zrovna nedávno jsme se učili o tý sopce, Krakatoa se jmenovala. A mně došlo, že už vím, co jsem cejtil v břiše tehdá na hradě Veveří. Člověče, já jsem cejtil horko a chlad a když jsem potichu mizel z dosahu našich, tak zem jako když ustupuje pod mejma nohama a já jsem jaksi doplaval vzduchem až k otvoru hladomorny. Co v tý hladomorně bylo cejtit po našem odjezdu, nedokážu ani domyslet,“ zakončil bratr ty nemilý vzpomínky. „A ještě jsem visel na mřížoví nad dírou hladomorny, už se mně dělalo líp a líp a nakonec jsem se dokázal zvednout na kolenou a na nohy a mohl jsem udělat pár kroků. To ti bylo jako dyž jsem byl mimino a poprvně jsem se postavil k chůzi. Lehkej jako pták a břicho se pomalu zklidňovalo. A zajímavý bylo,“ pravil bratr s vědeckým zaujetím,“že hlava dokázala vyhodnocovat situaci a já jsem věděl, jaká byla klika, že ty klíče vod našeho baráku si nechal fotr u sebe. Kdyby spadly do hladomorny podruhý, tak musel fotr koupit novej zámek.“ Když se rodinka začala shánět po bratrovi, našli ho jak sedí u hipísáků a poslouchá ty jejich písničky a už byl zas spokojenej když se zbavil tý zátěže tramskýho cigára s kopcem hořčice. Minor kupodivu hned naskočil a jelo se domů. U Ostrovačic na dědu zas padla nostalgie a taky možná močovej měchýř si žádal vošetřit. „Zeťáku, navštívit Pohádku Máje bylo záslužný, ale nenavštívit přitom hrob Helenky by bylo rouháním,“ hlásil děda ze zadního sedadla. „A jako správně vychovaní lidé, kteří prošli křtem, položíme na hrob kytičku lučního kvítí.“ No, všichni v automobilu si mysleli, jaká je to blbost, ale dědovo přání mělo svou váhu. „Táto,“ ozvala se mamina smířlivě, „ tys vypil moc piva.“ Fotr pochopil, že děda to myslí vážně a že má možná problém. Tak zas zafungovala chlapská solidarita. Odbočili k lesu mezi rozkvetlé vlčí máky, chrpy a luční kvítí všech barev. Vystoupili, aby natrhali kytici a děda vodlehčil prostatě. „Kluku nastav nohu,“ velel děda a když bratr tak učinil, vytáh z jeho tenisky tkaničku a svázal jí kytku k sobě. Bratr sice chvíli protestoval, ale jenom tak naoko. Hřbitov v Ostrovačicích byl nedaleko, mimo vesnici a hrob Helenky našli snadno. Bylo tam kytek a svíček požehnaně. A děda jak si krátce cestou ke hřbitovu zdřímnul na zadním sedadle, byl zas čilej a tak pronesl krátký proslov o lásce a síle citu a o věrném vztahu těch dvou a přitom se významně koukal na rodiče. Von byl děda starej písmák. Psal kroniku spolku Včelaři Kytkovice. A taky byl pokaždý zvanej na pohřeb některýho ze spoluobčanů, aby promluvil nad hrobem. A jak von byl děda starousedlík, tak všechny znal a dokázal hezky a procítěně vyzdvihnout to dobrý a nezmínil se vo ničem, co by mohlo znepokojit nebožtíkovu duši a jeho pozůstalý. To víte, že nikdá nepovídal vo tom, jak dotyčnej byl děvkař, kterej má čtyři nemanželský děti jenom v naší vsi a že paní ta a ta má tři děti a žádný z nich se nepodobá jejímu muži. Jedno že je podobný na sedláka z čísla jedna, druhý je celej řidič autobusu a třetí kluk jako dyž z voka vypadne místnímu kominíkovi. To už tak nějak patřilo k životu a nad hrobem bylo potřeba důstojnosti. A tak po krátkým proslovu pookračovala rodinka směrem k domovu. Bratr potom taky pravil:“Člověče, ten dědův proslov byl tak dojemnej, že jsem se modlil, aby Helenka nevstala z mrtvejch a nevystoupila z hrobu.. Zacejtil jsem jasně, že se tam vlastně děda vyzpovídal ze svýho vztahu k babi a vcítil se do Helenky a Ríši, jako by to byla babi a on.“ Čuměl jsem na bratra, kterej už šel do puberty a byl programově cynik. Nevěřil sem svejm uším a očím. „A nakonec si myslím,“ pokračoval bratr,“ že tam se děda snažil naznačit našim rodičům pravý hodnoty života a zabránit těm jejich neustálejm hádkám,“ zakončil bratr. A voba sme tehdá zacejtili to neodvratný směřování našich rodičů k rozchodu. Bylo to smutný, jako to, co následovalo.