V Nuslích v čísle čtrnáct

Znáte to v Nuslích? Pokud ano, pak musíte znát dům s číslem čtrnáct. Ten dům má svůj příběh a je to především příběh lidí. Dům bez příběhu je pouze mrtvou stavbou. 

V Nuslích v domě s číslem čtrnáct byl bordel snad odjakživa. Dům vypadal na pohled udržovaně. Fasáda čerstvě natřena a opravena. Dům se nacházel uprostřed ulice a když jste šli kolem mohli jste cítit nutkání vstoupit dovnitř. Nemylte se, žádná červená lucerna, ani vyzývavé nápisy. Hezky starosvětský dům. Snad to bylo krásně zdobenými vchodovými dveřmi s ručně vyřezávanými ornamenty. Anebo za to mohla jakási neznámá energie uvnitř domu. Do domu jste mohli vstoupit po čtyřech žulových schodech zdobených kamennými bočnicemi s květinovými motivy. Jako v době renesance. Když jste stoupali po schodech nedalo vám to nepohladit dlaní výstupky v kameni. Přes ten dotek do vás vstupovala enrgie předků. Ve vchodových dveřích se nacházelo malé okénko. „Laskavý den i noc vám přeji,“ museli jste říci hezky nahlas. Okénko se pootevřelo a ozval se mužně modulovaný bas: „I vám a vašim přátelům.“ Teprve poté jste mohli vstoupit do domu. Za ty desítky let se ten pozdrav stal rituálem a vstupenkou pro zasvěcené. Dveře se otevřely a vstup byl volný. Malé spropitné do ruky, která se vysunula zpoza otevřeného křídla dveří. „Buďte spokojeni,“ ozvalo se poté za dveřmi. „Děkujeme, i vy s námi,“ bylo slušností odpovědět. Hned blízko za dveřmi stoupalo poněkud strmé schodiště dovnitř do domu. V mezipatře se schodiště rozdvojovalo a rozeběhlo se na obě strany jen o výši tří schodů. A na obou stranách už jenom lehké dveře lítačky. A mohli jste vejít do haly. Hala byla provedena ve stylu zdobné novorenesance. Prostor rozčleněný sloupy s římskými hlavicemi a doplněn pilastry ve stejném duchu. Nábytek se stolky a židlemi svým vyřezáváním a polstrováním dotvářel pocit vznešenosti a zároveň jakéhosi poklidu. Hlasy byly tlumeny gobelíny na stěnách a tlustými vlněnými koberci z orientu. Do vyšších pater jste se mohli dostat postranními schodišti anebo dvěma výtahy pater noster, které byly zastavovány jenom na jeden týden v roce. Byly zastaveny pokaždé v posledním týdnu ledna k provedení nutné údržby. Po zbytek roku se domem neslo tlumené dunění ze strojovny výtahu a kupodivu slabé zvuky od mechanizmu výtahů. Ty zvuky o pravidelné frekvenci možná přispívaly ke zvyšování erotického napětí. Je to jako když jedete vlakem. Pravidelné nárazy kol na mezery mezi kolejemi. Dum, dum, dum. A vy buď usnete anebo se vám postaví brčko, to, pokud jste mužem. A stává se často, že vaším tělem začíná se rozlévat příjemné horko od podbřišku nahoru, to, pokud jste ženou. A pak že jízda vlakem je nuda. Není. A stejně tak jste nezažili nudu, když jste navštívili dům v Nuslích s číslem čtrnáct. Bylo celkem lhostejné, kterým schodištěm jste se vydali. Vystoupali jste do příčné chodby situované přes celou šířku domu. Půvabně zdobená chodba s okny do ulice. Chodba plná světla a radosti. A z této chodby se kolmo napojovaly dvě užší chodby vedoucí do útrob domu. Chodby vedly po celé hloubce domu a podél nich se nacházely dveře do jednotlivých místností. A tak to bylo ve všech čtyřech patrech domu. Chodbou se nese zvuk vašich podpatků s kulisou tlumeného zvuku výtahu. Kráčíte po historické dlažbě z pálené sicilské kameniny s jemným reliéfem. Pokud budete kráčet bosí, což se vám v tomto domě může lehce přihodit, cítíte jemné chladivé masírování vašich chodidel. Ten dům byl už snad postaven k rozkoši. Dál, nežli do chodeb jsem se neodvážil. Vybavení pokojů prý bylo účelné a zdobné a každý pokoj byl vybaven jinak. To proto, aby bylo lze navodit atmosféru podle přání klienta. Kdo má rád letní dny je uveden do zeleného pokoje s kytkami. A kdo je drsným milovníkem zimy, pak je vržen do bílého pokoje s vypnutým topením. Chodívám často kolem toho domu. Jsem známý tím, jak málo si všímám svého okolí. Při procházkách Nuslemi kolem domu s číslem čtrnáct jsem však zaznamenal starou paní. Sedávala nahoře před vchodem na obyčejné dřevěné stoličce. Seděla zahalena do vlněného plédu opřena o zeď domu. Sedávala často s kašmírovým šátkem na hlavě a bystrým zrakem sledovala dění v ulici kolem domu. Královna by nemohla působit impozantněji.

„Tak co mladý pane?“ uslyšel jsem jednou nad sebou. „Vidím vás tu často, a tak se ptám, líbí se vám tu?“ Ta stará paní, na výšku tak metr padesát, stála nade mnou. Vstala ze svého trůnu a promluvila. Už to bych mohl považovat za poctu.

„Je tu hezky,“ povídám. „Víte, já sem chodívám abych měl pohyb. A pokaždé když vykročím tímto směrem, nevím proč, skončím u tohoto domu.“

„Já se vám ani nedivím, víte?“ odpověděla paní a v očích se jí zablesklo. Asi se tam objevila slza. „Je to dům mých prarodičů. Ale za komunistů jsme o něj přišli, znáte to. Můj děd bojoval na Pijávě a byl už dost starej. A protože před první válkou pracoval ve Vídni v kavárně, tak věděl, co je to pohostinství. No a od Pijávy už byl jenom skok do italských vinic. A při tom častým čekání v zákopech děda přemýšlel.“ Stará paní se odmlčela a taky se zamyslela. Anebo hledala vzpomínky. V tom zamyšlení byla plná vnitřního napětí. Lehce nakročena si mimoděk hnětla ušní lalůček. Zamlada musela být plná půvabu.

„Měla jste ho ráda, dědu,“ povídám abych přerušil to zamyšlení. Babkou to trhlo jako když tělem projede elektrický šok.

„Měla,“ povídá na to. „Děda nás brával na výlety kolem Prahy, a to jsme si připadaly jako princezny. On nás, mne a sestru, doslova hýčkal. A nejhezčí to bylo v Divoký Šárce a taky na Barandovskejch terasách. On byl takovej sporej chlapík a tělo měl jako ze železa. No a v tý Itálii po skončení války zůstal ještě nějakej ten rok a zařídil si obchod s vínem. A obchodu pokaždý sluší ženská. Jak byl děda svobodnej mládenec, srdce se mu rozbušilo pro holku z vesnice Povegliano blízko Pijavy řeky. No a pak se ukázalo, že holka pochází z městečka Vinci v Toskánsku. Na Pijavě byla na zkušenou u svého strejce. A to vlastně rozhodlo.“ V Toskánsku pěstují víno snad všichni a všude. A můj děda hned padl do oka rodičům tý holky. Laura se jmenovala. Děda jí nadbíhal a dvořil se jí v tom lazaretu, kde se vylízal ze zranění po jednom z těch nesmyslnejch útoků té vražedné války vladařů. Laura tam jenom vypomáhala v kuchyni.

„Láska pořád prochází žaludkem a penězi, co?“ povídám na to.

„Jak to víte, mladej?“

„Já mám všechno načtený z knížek. Když sem byl ještě kluk, tak jsem hodně četl.“ Odpovídám popravdě a docela mne zamrzelo, že už tomu tak není. Že už nejsem mladej a taky že nečtu.

„Láska tam byla i bez peněz. Víte, Laura vypadala jako Sofia Loren. A děda, jak ji uviděl, zapomněl odkud je a jak se jmenuje. Jediný jeho štěstí bylo, že v těch dnech skončila válka. Jinak byl dezertérem,“ pyšně přerušila povídání ta dáma. „No a mohla bych vás pozvat k nám na návštěvu?“

„Děkuji zdvořile,“ neotálel jsem s odpovědí. A tak jsem si mohl prohlédnout zevnitř dům s číslem čtrnáct v Nuslích.

„Nikdy mne nenapadlo přemýšlet o návštěvě bordelu. A náhle jsem tam byl. Pozvání té staré dámy bylo odzbrojující. Nemohl jsem odmítnout a ani jsem to nechtěl. Nejsem na detaily, a tak můj popis toho domu není úplně vyčerpávající. Vystoupal jsem po schodech a políbil jsem dámě ruku. Ocenila to a evidentně pookřála.

„Já se divím, že ještě dnes jsou mezi muži slušně vychovaní,“ poznamenala.

Když jsme prošli domem, přijal jsem pozvání ke krátkému posezení s kávou. Takové pozvání byste přijali i kdyby káva nebyla vaším nápojem. Posadili jsme se v hale a kávu přineslo copaté děvče s postavou tak pro Hollywood.

„To je má vnučka, víte? Narodila se v Americe, ale studuje tady v Čechách. Je tu doma a přijde to levněji,“ vysvětlila paní přítomnost té nadpozemsky půvabné bytosti. „Už bude končit a postaví se na vlastní nohy, doufám,“ dodala s potěšením.

Já jsem jenom vnímal tu ladnost nohou, na které se vnučka té paní postaví a zas jsem zalitoval v uvědomění si svého věku. Jsme chlapi a jsme si všichni podobní. Příroda.

„Koukám na vás a vidím,“ uslyšel jsem, a to mne probudilo ze zamyšlení.

„Máte pravdu, „odpovídám, abych nemusel nic předstírat. „Je opravdu půvabná ta vaše vnučka a mohlo by mě mrzet, že není mou dcerou,“ odvětil jsem tak, aby to vypadalo jako popravdě. Ve skutečnosti mne ta dívka příjemně vzrušovala.

„Nejste sám a já mám z toho radost,“ odvětila s úsměvem. V tom úsměvu byla radost a pochopení s poznáním. Ta paní věděla své a jako by četla v mé mysli. Vůně dobré kávy už úplně zaplnila prostor.

„Dnes máme sanitární den, víte? Tak jsem tu sama s lidmi z úklidové firmy. A trošku se nudím. Jsem zvyklá na zdejší frmol a zákazníky a taky ty naše zlatý holky mi tu chybí,“ upřesnila. „A tak se nedivte, že jsem vás popadla, a tak trochu si vás přivlastňuji.“

„Jsem vám za to moc vděčný,“ a teď jsem opravdu neblafoval. Ta paní v letech byla okouzlující. Najednou se mi zachtělo jenom tak sedět a poslouchat. Jenom tak odpočívat v tom starosvětském prostředí a vypnout chod těla i běh myšlenek. Stará paní povídala a viděl jsem, jak pohybuje rty. Usnul jsem na chvíli. Usnul jsem a zdáli zazníval hlas staré dámy. Už dlouho jsem nebyl tak uvolněný.

„A tak jsem nakonec svolila zůstat tady v Praze a hlídat dům před bolševiky,“ zakončila paní své vyprávění. „Nudím vás, a tak už se rozlučme,“ dodala a podala mi ruku k polibku.

„Děkuji vám a nezlobte se na mne za tu únavu. Rád se u Vás zastavím a vypiju si s Vámi kávičku. A to Vaše vyprávění beru jako dar, děkuji,“ řekl jsem a políbil ruku té dámy. Když jsem odcházel z domu v Nuslích s číslem čtrnáct byl jsem dlouho o století nazpátek.