Příčný řez hospůdka s duší a atmosférou

Byli tři, Erika, Lojza a Rudla. Seděli, popíjeli a občas prozpěvovali. Bylo to spontánní a lidské. Hospoda ožila a najednou se zdálo, že jsme o století zpátky, kdy jsme se nebáli projevit jako lidi. 

U hospody na chodníku jsou rozestaveny stolky kryté markýzou. Je tam docela rušno v letním horku i příjemno.

„Vy mládenci, kteří jste jako já, nemilujte doopravdy, pomilujte, pošpásujte, ale lásku jim neslibujte,“ neslo se vzduchem.

E: „Už jsi někoho požádal o ruku? Ne? Tak to vidíš. Jakej jseš pokrytec.“

L: „A tebe už někdo požádal vo ruku? A nekecej.“

E: „Ne. Žádnej o kterýho bych zavadila pohledem. Mne bílý nerajcujou, víš?“

L: „A jaký teda tě rajcujou? Mimochodem, to rajcujou je vopravdovej vopruz. To je výraz na hovno.“

E: „Chtěla bych nejraděj Inda. Tmavý voči a kámasútra v genech, víš? To mě oslovuje, takovej Ind dokáže bejt něžnej a zároveň by mne uměl přivést až na vrchol. Něha a vášnivá surovost, to je Ind. Kde tady v Praze potkáš Inda. Znám dva co se vzali. Ona je tanečnice z Portorika a on je z Koreje a studovali v Praze. A vidíš, už mají dvě děti. Nakonec se prej postěhujou do Brna.“

L: „No vidíš, v brněnský šalině bude najednou cizí element. Když nevíš, co je šalina, potom je to těžký. A jak můžeš vědět vo náruživosti nějakýho Inda proboha? Dyk jsi žádnýho Inda neviděla ani v kině, natožpak abys dokázala posoudit jakej je milenec.“

Na Pankráci na malym vršíčku stojí hezký stromořadí. Pošpásujte, pomilujte ale lásku jim neslibujte.

R: Kde je ten barman. Vedro jak v Nairobi a barman nikde. Du se vychcat a kdyby se vobjevil, tak si dám jedenáctku.“

Pijeme kolu, u toho stolu, pijeme kolu a zpíváme si spolu.

L: „Houno kolu, pivo chlastáme a to je dobře. Je to zdravý a potom se máme víc rádi. Proto českej národ přežil všechny historický útrapy.“

Nešahej mi na kolínko tam je samá kost, šáhni raděj na stehýnko tam je masa dost.

E: „Hele a ty mně přestaň šátrat pod sukní, nebo ti nakopnu koule. Dej si laskavě pohov ty nadrženej králíku.“

L: „Králíku, králíku? Kdes to zas vzala? Zas jsi se projevila jako ta z města. U nás na předměstí, což byla skoro vesnice, měli králíky a slepice snad všici. Králičí samci furt skákali na samice a porád vyráběli malý králíčky. A my jsme je pokaždý všechny pojmenovali. A potom přišla zas neděle a děda stahoval kůži z dalšího našeho sourozence. Tak my jsme ty králíky brali. Jak já vod tý doby nesnáším králičí maso.“

Nečekej že budeš sám nečekej mne v áleji, nečekej že jak tenkrát zadarmo ti nááálejí.

E: „A kdepak jsi se vyloupnul ty, Rudlo?“

R: „V prdeli asi. Ale kdepak, v Motole se to stalo. Bylo to předčasný, tak mne šoupli do inkubátoru. Tehdá moje matka dostala nápad a s břichem pod bradou vyrazila z Hodonína navštívit příbuzný v Praze. A v tramvaji za Andělem se to stalo. Vyšla voda a matka poznala, že se deru na svět. Naštěstí se to přihodilo v Praze. Přijela sanitka a tak jsem se vyšplhal ven v Motole. Po letech povídám, máti co tě to napadlo? Co kdybych já byl rychlej a vypadnul ven v tý tramvaji? Dyk bych mohl mít na lebce vytištěný ty štráfky z podlahy tramvaje a navždycky bych moh bejt debilem.“

E: „A nejseš? Promiň, nemyslela jsem to tak. Fakt nejsi. Ty jsi jenomnáš milej mlčenlivej Rudoušek.“

L: „No vidíš a už máš vousy jak sám Kristus. Chvála Matce přírodě a prozřtelnosti Nejvyššího. Sedíš tady s náma, hezky si zapějem a je nám jak?“

R: „Na blití je mi.“

E: „Hlavní je hoši plánovat. Musíte dopředu vědět, kdy chcete vypustit dítě na světlo tohoto světa. A zavčas si vybrat toho pravýho dárce semene. Víte, plemeníka s IQ a zazobanýho k tomu.“

L: „Ty chytrolínko, jak seš daleko s výběrem?“

E: „Ještě jsem nezačala. Jenom vím, že mý dítě bude Rak. Akorát se bojím porodu. Moje mušlička je tak akorát pro mužský nádobíčko.“

R: „Holt si najdi babu co ti to vodnosí. Pak už budeš jenom chovat a vychovávat.“

E: „Ty si pako co? Vztah matky a toho malýho se navazuje v prenatálním věku v děloze matky. A už si to zapamatuj, nebudu se furt vopakovat. To je teorie. Prakticky k navazování tohoto vztahu nedostanu odvahu. Takže máš pravdu.“

R: Oči v sloup a jenom si odfouknul a přihnul piva.

„Nešahej frajeru nešahej na tašku, nebo se pořežeš vo rumovou flašku.“

E: „Jedno je jistý. Až se rozhodnu a vodnosím to, bude mít hudební sluch jak Ed Sheeren, nebo náš Kája.“

L: „Tak se přemož a poruč si. Beztak seš už zralá vobstarožní bréca.“

E: „A dárce máš? Nebo seš sám vochotnej?“

L: „Tak nevím, byla to nabídka, nebo jen takový škádlení? Se mnou není žertu, jak zacejtím šanci du do toho. Muž má touhu rozsévače. Znáš klasiku ne?“

E: „To víš ty kaňoure, že znám básníka z Biskoupek. Voni jak tam v dětství pobíhali po stráních a pásli kozy, tak pozorovali jak to chodí ve stádu.“

R: „Pokud de vo mne, tak předem říkám ne. Holky jsou hezký na koukání, to jo. Ále ta dřina při tom obcování. To by nešlo, jsem usedlej starej mládenec.“

„Hospůdko hospůdko malá, hospůdko zakouřená. Ty si mi mé mládí vzala, bylas mi přisouzená. S tebou se mi hospůdko nikdy nezastýská i když jsem na světě sám.“

E: „Je to jinak, ale neva. Hlavně že jsme veselí. Škoda že už zbourali Jedovou chýši, šli bysme tam. Zatancovat, zazpívat a pomilovat. Začínám se cejtit jak háravá samička. Varuju vás hoši. A ty starej mládenče proč chceš bejt sám?“

R: „Protože se každej narodíme a pak umíráme a po celou dobu jsme v tom sami. Každýho život je originál a prožitky jsou v podstatě nesdělitelný, protože každej to sdělení stejnak chápe po svým. Takže nikdy nikdo nemůže sdělit tomu druhýmu svý vopravdický pocity a vjemy. Ten druhej to sdělení přeloží ve svý hlavě do svýho nastavení a už je to jiný. Prostě originály. Jenom nevim, až budou lidi klonovat, jestli to pak bude fungovat. Je to divný.“

L: „Seš filozof co? Chtěl bych vědět co na to říká tvoje rodina.“

R: „Už neříká nic. Máma se jednoho dne rozhodla, že bude cestovat, sbalila kufr a zmizela kamsi za hranice. Tenkrát bez návratu. Táta se staral a jak viděl že se stavíme na vlastní hohy, žačal chlastat a už je zpopelněnej. Popel mám pořád ve skříni ve sklepě. Von si přál bejt nasypanej do vod soutoku Labe a Vltavy. Máš ještě nějaký dotazy?“

„Neptej se neptej milá má, jestli je nám ta láska souzená nepovím ti to ani já, nepoví ti to věštba tvá. Ta naše láska letí za horama, na křídlech větru odnesená.“

E: „Zpíváš jak Jánošík před popravou. Tklivě a smutně a to sem nepatří. Tady je veselo a krásně.“

R: „Zpívám jak se cejtím. Nemáte se vyptávat na osobní věci. A buďte rádi že s váma zajdu na pivo. To se musím často doopravdy přemlouvat. Řveme tady před hospodou na celý kolo a všici se otáčejí. Někdy mám chuť jít za město a posadit se na koleje.“

„Vlak jede krajinou, já jedu za jinou, já jedu za jinou, za tou co mám rád. Vlak nikde nestaví vlak nikde nestaví až někde zastaví budu milovat.“

E: „A tobě se taky nestaví. A to není dobře. Nedá se vod tebe čekat žádnej skutek. To tady Lojza by mi stáhnul kalhotky rovnou tady pod stolem, viď? Jste voba tak mladý.“

L: „A to teda zas jo. Vsegda gotóv.“

R: „Mmm, hmm.“

E: „Rudouši ty seš fakt ukecanej jako můj papoušek Vilík.“

„Nad tou horou vysokou létá orel skalní. Číhá tam na duši mou a já vím že čas svůj marní.“

E: „Vlastní tvorba.“ Tak hoši jdu na kutě. Tak na sebe dejte bacha a za tejden vás tu chci tady zas potkat.“

Zůstala tam jenom stopa vůně jejího parfému a najednou bylo tiché smutno.

R: „Už teď se mi stejská, vole.“

L: „Tak se vyser na staromládenectví a za tejden se vyžvejkni. Jseš do ní blázen to je jistý. Nakonec byste nebyli špatná dvojka. A já vám to vodnosím, jako ten Švarcenegr ve filmu.“

Zvedl jsem se k odchodu a zanechal hospůdku Příčný řez za zády.

Je tento příběh pravdivý? Bůh ví, ale Příčný řez opravdu existuje v Příčné.