Den mladého budovatele

Mládí má budovat a milovat. To aby svět kráčel kupředu a život nevyhasl. Když budování skončí pohrdáním, něco se nepovedlo. A co s tím? Kde není rady, není naděje. 

Mladý budovatel, kterého nedávno jeho magnificence spektábilis uvedla mezi majitele diplomu inženýra, byl plný nadšení a víry. Věřil svému mládí a poctivému životu. Blbec to byl, měřeno dnešním pohledem. Ve škole se učil nárazově, jen když to bylo potřeba. Zakončil velmi dobře. Četl a četl a jeho největší radostí a svátkem byly dlouhé návštěvy antikvariátů. Na zkoušky se připravoval poctivě a zkouškové období zakončoval v řádných termínech. Trpělivě šel za svým cílem. Matka tohoto mladého muže se často ujímala role vychovatelky. „Když si něco začneš s nějakou dívkou, víš jak to myslím, musíš ji mít rád víc než sám sebe, rozumíš?“ Rozuměl a začal se bavit matčinými rozpaky. „A jak to myslíš, máti?“ otázal se neviným hlasem s poťouchlým pohledem. „Ty víš moc dobře jak to myslím a nedělej blbýho. A kdybys neměl ochranu, tak řekni a já ti ji koupím.“ Matka byla pročervenalá a klouzala pohledem po stropu místnosti. „A co když budu na chlapy?“ on na to a už se klidil z dosahu matčiných rukou. „Blboune jeden, doufám, že máš jasný cíl dostudovat a potom začít dospělý život,“ deklamovala matka a bezmocně šermovala rukama kolem sebe. „Jasně máti, mám cíl a v dáli na horizontu vidím sebe jako budovatele socialismu,“ smál se a cítil, že to až taková sranda není a nebude. Na dohled od vesnice začala růst jaderná elektrárna. Nejprve se vztyčoval ze země komín jako houba po dešti v lese, jako falus obra. A hned vedle komínu po obou stranách se začaly vzpínat k nebi ladné křivky chladících věží. Mladý budovatel pozoroval s dědou dalekohledem ten zázrak lidského rozumu a dovednosti a žasli. „Dědo tam půjdu po škole,“ prohlašoval a byl si jistý svým rozhodnutím. Děda se potěšeně usmíval. Celý svůj život strávil ve staré uhelné elektrárně a měl ji rád stejně jako svou rodinu. Mladý budovatel za pár let dosáhl svého cíle. Stal se kolečkem v soukolí budovatelů jaderky, jak se tomu dílu začalo říkat. Stal se jedním z najížděčů, kteří tomu železu a drátům vdechnou život, aby nakonec uvedli do provozu celou elektrárnu. Najížděči, nebo taky spouštěči, byli lidmi, kteří testovali zařízení elektrárny. V pět ráno budíček. Sakra, hergot, je noc a já mám vstávat, chceš mne zabít, matko? A v pět dvacet odjezd autobusem na stavbu. V autobusu to vypadalo jako v hodinovým hotelu nad ránem. Většina spala a někteří ve spánku padali do uličky autobusu. Občas se ozvalo zachrápání a potom dotyčný zalapal po dechu, aby se v úleku probudil. Naštěstí řidič pokaždý udržel bdělý stav. Na zastávkách se do plechovýho stroje nahrnuly čerstvé lidské bytosti, aby po chvíli i ony začaly upadat do ranní letargie. Nikdy nevěděl, která roční doba je nejhorší. Jestli zima, nebo léto. V zimě se autobusem protahovaly mrazivé průvany a v létě se tam nedalo dýchat. Vzadu sedával jeřábník Kuba a smrděl česnekem až do půlky vozu. „Jakube, kolik jsi toho zase sežral?“ vítal Kubu řidič a honem si zakrýval nos kapesníkem. „Vosum stroužků šéfe, musím šetřit. Nová úroda bude tak za tři měsíce a zásoby se tenčí.“ „Proboha smrdíš jak šaman vod Zambezi. Musím porád stříkat vnitřek vozu voňavkama, který kradu mý starý. Už mě začíná podezřívat, ty blboune, že mám milenku.“ Řidič si povzdechl a sešlápl plyn. I kvůli Kubovi sedával náš mladý budovatel na předních sedadlech. V tomto dni předjaří neusnul. Už se pomalu blížilo rozednění, příroda se zelenala a kolem silnice ve světlech reflektorů autobusu vykukovaly květy všech barev. Zázrak. Mladý budovatel, říkejme mu MB, se trošku zasnil. Když skončil školu vyrazil do Bulharska k moři. Hned nato se šel přihlásit do zaměstnání k jedný pražský firmě, která montovala a zprovozňovala elektrárny. Kvalifikaci na to měl a v kapse jej hřál diplom z oboru parních kotlů. Specializaci jaderných elektráren si nikdo v ročníku nevybral. „Jádro si žádá představivost, pevný základy fyziky a důvtip, vy ignoranti,“ kázal profesor Vrána a tloukl bezmocně ukazovátkem o tabuli. „Ve vašich očích vidím jenom chtíč a myšlenky na to, jak vezmete ty svý holky v neděli do lesa. Abyste jim ukázali, co je to pan testosteron, vy nadržení mloci. Pojmy jako neutron, proton a jádro jsou Vám na hony vzdálené.“ MB se nakonec ocitl na jaderce. Jinak to ani nešlo, když mu ji začali budovat hned na dohled. Slíbil to dědovi. Dědu pochovali a kostky byly vrženy. Slib je slib. Autobus se kodrcal po okresní silnici a MB se těšil až se zas převlíkne do montérek a pozdraví se s kolegy na stavbě. Sešli se tam po škole ze všech koutů Čech a Moravy. Vešli do pracovního procesu, mladí se zaujetím. Autobus se vsoukal do údolí řeky Jihlavy a MB vzpomínal na svůj první den na stavbě. Přijel tam tenkrát rodinným vozidlem Škoda 105 L a nahlásil se na sekretariátu. Odvedli jej do baráku zvanýho Likusák. V místnosti tak šest na šest metrů seděl za stolem chlap středního věku a bafal z lulky. „To je váš soudruh vedoucí, Jan Kořínek,“ spíš vydechla sekretářka a zmizela. Neměla ty divný najížděče moc v lásce. „Houby soudruh, dycky pan,“ zabručel vedoucí s nataženou rukou k pozdravu. „Časem poznáš, že tady na stavbě jsme ze všech koutů a hlavně různě postižení. Abys tomu rozuměl, tady tě nebude nikdo kádrovat a nikdo tě nebude hodnotit podle toho, jestli jsi, nebo nejsi u bolševiků. A všem říkej pane. Hezky tak, jak to bylo zvykem mezi slušnejma lidma. Náš ředitel má bráchu utečenýho v Kanadě.“ MB byl rázem v sedmém nebi. Komunisty nesnášel a bral je jako nutný zlo. Lulka vedoucího opsala kruh kolem místnosti. Na stěnách byly přišpendlené výkresy schémat zařízení jaderky. „Až budeš tady to kolem znát nazpaměť a budeš vědět kde je to namontováno a jak to funguje, potom začneš být najížděčem,“ pravil vedoucí a zapaloval vyhaslou lulku. „Jo, abych nezapomněl, zítra začínají proplachy po montáži. Támhle v rohu leží programy a výkresy. Nastuduj to a budeš tam za nás. Rozumíš, budeš tam za generálního dodavatele. Tak nazdar zítra.“ „MB strávil celý první den čuměním do dokumentace a na výkresy na stěnách. Později těm výkresům na zdech začali říkat „šestimetrový svině,“ to pro jejich délku a nepřehlednost. Mezitím se autobus vyšplhal z údolí a na horizontu se objevilo ozářené staveniště. Silné reflektory už začaly zápasit o nadvládu světla s vycházejícím sluncem. Byl to docela impozantní pohled a být součástí tohoto světa připadalo MB jako naplnění jeho snů. Z dnešního pohledu byl MB opravdový a nefalšovaně naivní blbec. Úplně jej rozechvělo pomyšlení na plán dnešního dne. Budou tlakovat primární okruh. Autobus už „vyplivl“ pracující před staveništěm elektrárny. MB otevřel dveře kanceláře v Likusáku a zakřičel:“Póózóór a hlásit se.“ „To je vůl a korunovanej,“ ozval se Sláva od svého stolu a švihnul po MB rádoby naštvaným pohledem. Václav nic neřekl, právě popíjel ranní kafe. Kancelář dostali hned vedle pánských záchodů. Likusák byl barák na stavbu a jeho stěny nebyly nic moc. Často se odvedle ozvalo hluboké zabručení a Luboš komentoval:“Chcaní bez prdu, jako lááááska bez ...“ „Seš pěkný čuně, co?“ Sláva na to. Sláva byl synek ze statku. Statek jeho rodičům komunisti sebrali, ale nechali je tam žít. „Je chytrej jak vopice,“ říkávali o Slávovi jeho spolužáci z vysoký. A taky byl. Co taky dělat o dlouhých večerech na statku ve vsi o kilometru čtverečním rozlohy, než číst a studovat? Náhle se za zdí ozvalo úplný zahřmění. „Zas promluvil prdelí,“ vyhrkl Sláva a už se červenal. MB si mezitím uvařil čaj. Kafe v té době ještě nepil. „Hele kluci,“ ozval se nejstarší obyvatel kanceláře, zvaný Táta. Bylo mu přes čtyřicet, podruhé se oženil a jeho mladá žena porodila dceru. „Tý mojí holce jsou dva roky a už je to ženská. V neděli jsme jí nemohli navlíct růžový punčocháčky, jak řvala. Chtěla ty nažloutlý, přece.“ „Ani se jí nedivím,“ pravil Sláva s rozmyslem. „Růžový oblíčení je tak akorát na poblití.“ Oblíčení bude asi oblečení, pomyslel si MB v obdivu k rozmanitosti nářečí. „Hej chlapi, jdeme na to,“ zavelel vedoucí v otevřených dveřích. „Dnes tlakovka, zítra bokovka a pozítří odměna,“ deklamoval šéf a osazenstvo kanceláře se mělo k odchodu. Na hlavě přilby a v očích odhodlání. „Kamo kamo spěcháte hoši,“ volal za nimi předseda strany, zvaný Kuboš. Stál opřený o stěnu chodby likusáku, na hlavě kulicha a v očích včerejší pařbu v hospodě. „Sundejte ty přilby a nasaďte si kulichy jako já. Když se bambule dotkne překážky, jdu do kolen. Kulich je nejlepším ochranným prostředkem, hned po prezervativu,“ volal Kuboš a přemýšlel, kde by si mohl dát panáka. Tady nikde, napadlo jej a tak se přesunul do své kanceláře. Předseda strany s kulichem místo přilby, zdejší socialistická rarita. Když dorazili na velín, nervozita se dala krájet. Rozešli se ke svým systémům a svým dodavatelům. MK a jeho mladí kolegové byli v týmu generálního dodavatele. A když je někdo generálním, má na starosti všechny dodavatele na stavbě. To už je panečku odpovědnost. Kontrolní pochůzka na začátku zkoušky dopadla dobře. Operátor konal podle programu. Tlak v zařízení začal stoupat společně s tlakem v cévách všech odpovědných. Když bylo dosaženo osmi megapaskalů, růst tlaku se zpomalil. „Vypadá to na drobný únik u pojišťovacích ventilů kompenzátoru objemu, hlásil operátor. Roste tam teplota.“ MB zpozorněl. Kompenzátor objemu byl „jeho“ zařízením. Zmáčkl červené tlačítko vysílačky:“Pánové máte netěsnost. Sraz za dvacet minut pod kompenzátorem, přijímám.“ „Víme o tom, budeme tam, přijímám,“ ozvalo se chraplavě. Byl to vedoucí najížděčů dodavatele, Karel. Karel se dostal na jaderku tak trochu za trest. Sestrojil podomácku vrtulník a rozhodl se, že opustí komunistickou republiku hezky vzduchem. Než stačil vychytat dětské nemoci vrtulníku, sebrali jej estébáci na sousedovo udání. Nakonec byl rád, když ho nechali na stavbách socialismu budovat komunismus. MB se odebral pod kompenzátor. Tam už stála skupina vedená Karlem. Všichni byli do půl těla a byli vybaveni nářadím. MB nesl přes rameno skříňku první pomoci a na druhém rameni mu visel dýchací přístroj. „Budu vás zajišťovat,“ hlásil odhodlaně. Začali stoupat po schodišti k vrchlíku kompenzátoru, k místu pojišťovacích ventilů. Teplota narůstala. Nahoře byla teplota vzduchu přes šedesát stupňů a v trubkách i v kompenzátoru ševelil tlak kolem osmi megapaskalů. Karel vyndal klíč o délce snad půl metru a chlapi začali utahovat matice šroubů na přírubách pojistných ventilů. MB rychle sestoupal o pár pater níž a napjatě vyčkával. Kdyby těsnění povolilo, zůstaly by tam v lepším případě jenom ovary účastníků. To si naneštěstí uvědomil až na druhý den. Ve vysílačce se ozvalo zapráskání a hlas operátora:“Vypadá to dobře, vraťte se na velín., pokračujeme ve zvyšování tlaku.“ Sestupovali po kovových schodech a stírali pot z čel a těl. MB jim podával vodu a byl šťastný z pocitu sounáležitosti a odpovědnosti. MB byl tenkrát spokojený. Tlaková zkouška se podařila. Do kanceláří se vrátili pozdě v noci. Někteří se uvelebili ke spánku na stolech a někteří se nechali odvézt na ubytovny a do svých domovů. Dílo se nakonec podařilo. Dnes jaderka oslaví Kristova léta provozu. MB už dávno není mladý. Sedává v šeru pokoje a vzpomíná. Po víc než třiceti letech budování už není k ničemu. Není co budovat, tak co s ním? Vykopli jej mimo hru. Opravdu se toho nenadál. Takové budovatele, jakým je on, už nikdo nepotřebuje. Nebyla celá ta doba budování slepou uličkou? Byla to doba promarněného času a zmařených snů, napadá MB. Výsledek celýho profesního života budovatele je pouhý zmar a prázdnota. Je pozdě na změnu.