Život parchant - Nový auto

15. 05. 2019 20:50:00
Nový auto. Dnes nic vzrušujícího. Tehdá, když jsem byl malým hochem, to bylo NĚCO. A když to nový auto koupil fotr "na zapřenou," byl to průser v rodině. Nakonec to bylo k něčemu dobrý, jak se ukáže dále.

Na nový auto si pamatuju docela jasně. To sme tak seděli u voběda. V létě to bylo. Panovalo takový to letní vedro a vzduch byl přehřátej. Babi měla po ruce plácačku na mouchy a šátek na otírání zpocenýho čela. V létě sme skoro výhradně obědvali na dvorku pod okapem na kamenným zápraží. To se tak u nás baráky stavěly hezky s okapem a zápražím pod ním. I můj děda se svým bráchou to tak postavili a hnedle dvojmo, protože postavili baráky vedle sebe. Babi otevřela okno do kuchyně a tudy podávala jídlo ke stolu. A v kuchyni hřál sporák, ve kterým hořely dřevěný polínka a kterej tam vytvářel prostředí jak v rovníkový Africe. Venku pod okapem ve stínu povíval příjemnej vánek. Babička furt zdržovala nalejvání polívky a my s dědou sme už měli docela hlad. Mně bylo jasný vo co de. Babi čekala na fotra. Ať to bylo jak bylo, babi fotra vzala do rodiny. I když von ji už taky držel pod krkem. To bylo tak. My, já a bratr, byli sme vod sebe dost vzdálení datem narození. Bratr byl starší o čtyři roky a proto rozumnej. A dyž sme společně cosi provedli, tak bratr byl vinen a ten mladší, jako já, byl skoro voběť. A tou obětí sem já pokaždý nebyl. Často sem bejval tím hybatelem špatnosti. Babička byla na ten princip háklivá ve svým nesouhlasu. Vona to babi cejtila dobře a viděla to často v přímým přenosu, ty naše ptákoviny, který sme s bratrem vymejšleli. Říkám s bratrem a my, protože to tak bylo. Voba sme byli dárečkové. A jednou tak po ránu sme měli trošku času a tak že si zahrajeme vodbíjenou v obýváku s naší novou mičudou. Dobrý to bylo a docela nám to šlo. Až to tý doby, než sem mičudu dloubákem poslal ke skříňce, na který stála socha. Porcelánová socha, dárek vod kohosi z rodiny. Bratr už nedosáhl a tak mičuda vzala sochu Afrodité přes zdviženou ruku. Afrodité se nahnula a překmitla na druhou stranu. Už se zdálo, že Afrodité udrží svůj postoj, ale nakonec tomu tak nebylo. Vypadalo to jako Afrodité po bakchanáliích, hezky namáznutá. Skácela se na skříňku a její vztyčená ruka padala na koberec docela amputovaná. Dodnes mám ten obraz před očima. Museli jsme jednat rychle, za chvíli jsme šli do školy. Bratr přinesl lepidlo Kanagom a z Afrodité jsme zas udělali skoro plnohodnotnou bohyni. Tak za dva tejdny všechno vyšlo najevo. Mamina uklízela a taky ji napadlo utírat prach. „No to snad není možný, nemůžu věřit svým očím!“ slyšeli sme z obýváku a dělali sme s bratrem, jako dyž nejsme. Z obýváku se vyřítila mamina s Afrodité v ruce a metala blesky. Nakonec zasedl rodinej tribunál a šetřilo se, jak přišla Afrodité k tý zlomenině ruky. Nemělo cenu zatloukat a bratr po chvíli kápnul božskou. No, božskou, trochu to přivohnul v náš prospěch. „Rozhodli jsme se přidat ruku k dílu a trošku uklidit v obýváku,“ začal bratr. „A jak jsme utírali prach na skříních, Afrodité se náhle ocitla na zádech,“ zakončil. Nikdo nám evidentně neuvěřil. Fotr vyndal řemen a chystal se k exekuci. A jak bylo zvykem, chtěl začít u bratra. „Sice nevím, jak se to seběhlo, jedno vím jistě,“ pravil fotr. „Ty seš starší a už rozumnej a měl si to vohlídat.“ a už se blížil k bratrovi. To už babi nemohla vydejchat a vyskočila, jako dyž ji štípla na zahradě včela do nohy. „Zeťáku, to není spravedlivé. Jsou dva a jeden lepší, než druhej. A nakonec, co se tak hroznýho stalo. Socha Afrodité nestojí za nic a bez ruky ji alespoň konečně hodíte do odpadkovýho koše,“ už skoro nedokončila řeč babi. Fotr upustil opasek a chytil babi hezky citlivě pod krkem. A jak von byl starej trénovanej Sokol, tak babi vopustila zemi a vznášela se mírně nad podlahou kuchyně. Hrůza to byla. Děda se kupodivu moc nezapojil. Von najednou zřejmě stranil fotrovi. Holt někdy chlapi musí držet při sobě, napadlo mne a bylo to poučení. Po nějaký době přišel domů fotr s kytičkou pro babi a zřejmě se i omluvil. Nastalo vodpuštění, protože zas babi fotrovi nandávala na talíř větší a nejlepší porce jídla, který pro nás všechny vařila. A tehdy, v tom letním poledni, se fotr náhle zjevil ve dveřích. Byl jásavej, to bylo poznat na první pohled, a povídá: “Zvu vás na projížďku naším novým vozem.“ No, to byla bomba. Děda vodložil příbor a s rozvahou pronesl: “Sice nevím, o co tady jde, ale asi nikam nepojedu. Naposled jsem si namohl záda, jak jsme ten krám tlačili celý čtyři kilometry.“ Děda měl na mysli poslední vejlet na hrad Veveří. Na hrad Veveří jeli beze mne. A taky bez babi tam jeli, protože babi mě hlídala doma. Byl sem na vejlet moc malej. V tý době sem o vejlety moc nestál. A babi, ta zásadně nejezdila nikam. Ta dyž si sedla do auta, tak začala zvracet eště před rozjezdem. Naposledy, dyž vyrazili na nákup do Oslavan, babi ublinkla fotrovi za krk, jako dyž sem já byl eště mimino. Tak sme byli s babi hezky doma. Bejt s babi doma bylo opravdu krásný. Z trouby hned dopoledne voněly buchty s povidlama a mákem. A k obědu babi připravovala ovocný knedlíky. Byl sem celej den hýčkanej jako paša sultán Sulejman z tý Osmanský říše. A jak mně panečku chutnalo a babi dyž to viděla, tak připravila navíc pár palačinek, no prostě ráj. Takovej bezmasej ráj. A tam sem si zřejmě zadělal na to mý současný panděro. A vodpoledne sme šli s babi k lesu na louku nažnout trošku trávy králíkům. Slunce se pomalu klonilo k západu a laskavě hřálo a babi si posunula šátek až do očí a já sem musel mít na hlavě slaměnej klobouk. Vraceli sme se s babi k domovu, dyž se rodinka navrátila z vejletu. To bylo radosti z toho shledání. Jakoby se všichni neviděli dva měsíce, nebo tak nějak. Babička měla samozřejmě připravenou večeři, jenom to dovařit. U večeře se povídalo. Děda si upil ze sklenky piva a mně dal, jako pokaždý, vochutnat pěnu. A potom se rozpovídal o tom dnešním vejletu. Cesta na Veveří proběhla v klidu. Na Veveří hodil bratr klobouček do hladomorny. Nakonec se kastelán obětoval a spustil se do hladomorny po žebříku, aby klobouček zachránil. Bratr dostal na prdel a přestal komunikovat s okolím. Děda si dal párek a pivo a po chvíli se mu neudělalo dobře tak, až musel opustit hrad Veveří a zmizel v lesíku vedle. Fotr ležel pod automobilem značky Jawa Minor, aby vodhalil původce skřípavýho zvuku. Ten automobil byl plnej záhad. Fotr vozil v kufru plně vybavenej vercajk, aby mohl na cestě odstranit většinu neduhů toho stroje. Ve skutečnosti byl fotr schopnej s tím vercajkem rozebrat ten automobil na součástky a zas to složit dohromady. Trošku přeháním, ale ne zas tak moc. Mamina měla na starosti vzdorujícího bratra, kterýho se pokoušela ukonejšit limonádou a tureckým medem. Nakonec se rodinka sešla na nádvoří hradu Veveří a všichni se už těšili na babiččinu večeři. Rozjeli se směrem k domovu a skřípavý zvuky se zas vobjevily. V těch momentech fotr litoval, že nechodil do kostela, jak ho k tomu vybízela jeho matka, moje druhá babička. A jak fotr hledal útržky motliteb, automobil Jawa Minor se zastavil. Zastavil se v lesíku čtyři kilometry vod naší vesnice. „Zeťáku, trpím záduchou a záda mám kaput,“ hlásil děda ze zadního sedadla. „To zvládneme dotlačit,“ navrhla mamina a dodala:“Sice neumím řídit, ale zkusím si sednout za volant a vy obstaráte pohon, abychom se dostali domů včas.“ Všem bylo jasný, že babi má připravenou večeři a tak chlapi tlačili. Nakonec dorazili domů, jak už bylo řečeno. Vod tý projížďky zas neuběhlo tolik času. A tak když po čase u voběda rozjásanej fotr oznámil pozvání k projížďce, děda šel do mdlob. „Zeťáku, nikam nejedeme a ty si sedni ke stolu,“ radil děda a dodal:“ Jak slyším o projížďce, tak se musím předtím hezky posilnit.“ Fotr si sedl jenom aby se uklidnil. Byl furt rozzářenej a podivně spokojenej. Zas vyskočil a že musíme všichni před barák. Nakonec babi vyšla za náma na dvůr a zavelela: „Jdeme tam, cejtim cosi divnýho ve vzduchu.“ Šli jsme. Fotr jako první, to si nenechal ujít, a my v řadě za ním. Mamina se loudala, jako dyž cejtí. Fotr otevřel vrata a my jsme byli náhle oslepeni proudem slunečního svitu, ve kterým se lesklo cosi bílýho. To bílý byl lak novýho auta Škoda 1000 MB. „Páni,“ vydechla babi. „No nazdar,“ přidal se děda. Já a bratr sme jenom stáli s votevřenejma hubama. Mamina se votočila a beze slova zmizela v útrobách baráku. Slyšeli sme jenom, jak práskly dveře na dvůr a mamina uháněla do zahrady. Chtěla bejt co nejdál vod toho novýho člena rodiny. Mamina chtěla novej nábytek a ne nový auto. Cejtila se podvedená a zneuctěná. Nakonec sme se nechali vod fotra ukecat a nasedli sme do toho novýho vozidla. Bylo to něco. Samý vokna a jak to frčelo, no prostě paráda. Voproti Minoru parádní výhled. „Tak ti musím popravdě říct, zeťáku, že v Minoru si připadám jako ve vojenským transportéru a tady najednou vidím krajinu, jak ubíhá okolo,“ spokojeně se vyjádřil děda. A tak do naší rodiny přibyl novej člen, vůz Škoda 1000 MB. Aby ho přijala mamina, to se musel fotr hodně a dlouho snažit. Ale u toho snažení sme nikdo nebyl. To asi znáte líp, než sem to tehdá znal já.

Autor: Miloš Korotvička | středa 15.5.2019 20:50 | karma článku: 16.06 | přečteno: 484x

Další články blogera

Miloš Korotvička

Život parchant - první den u moře

To byly časy tam na Jadranu v zlatejch šedesátejch. možná mne trošku mrzí, že jsem dodnes neochutnal masíčko z chobotničky. A zřejmě už ani neochutnám.

23.5.2019 v 23:28 | Karma článku: 8.23 | Přečteno: 125 | Diskuse

Miloš Korotvička

Rath europoslanec, my a ti druzí

Rath europoslancem. A proč ne? V našem pseudostátě je všechno možné a vše je dovoleno. Většina už nic neřeší a nic jí nevadí. Když nepatříte k většině, můžete tak akorát blogovat a nakonec se voběsit.

21.5.2019 v 20:37 | Karma článku: 19.14 | Přečteno: 481 | Diskuse

Miloš Korotvička

Život parchant - Cesta k moři

Dokážete si představit cestování k Jadranu automobilem Škoda 1000 MB v polovině šedesátých let minulého století? Já jsem to prožil a jsem tomu rád. Tehdy cesta trvala dva dny a popsat ji nemůžete krátce. Dík za pochopení.

20.5.2019 v 23:11 | Karma článku: 16.18 | Přečteno: 417 | Diskuse

Miloš Korotvička

Život parchant - Přípravy na cestu k moři

Jet k Jadranu Škodou 1000MB v šedesátejch minulýho století nebylo jen tak. Napřed obstarat vybavení. Potom našetřit peníze. Taky vyběhat vízum. To chtělo vlízt bolševickům do řiti. A přesvědčit rodinu, že to má smysl.

19.5.2019 v 23:09 | Karma článku: 15.02 | Přečteno: 461 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Miloš Korotvička

Život parchant - první den u moře

To byly časy tam na Jadranu v zlatejch šedesátejch. možná mne trošku mrzí, že jsem dodnes neochutnal masíčko z chobotničky. A zřejmě už ani neochutnám.

23.5.2019 v 23:28 | Karma článku: 8.65 | Přečteno: 125 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Důchodci, druh přemnožený nebo snad ohrožený?

Záleží z které strany se na to kouká. I můj pohled bude trochu "cinknutej" a nejen tím, že jsem důchodce, ale hlavně, že do školních let jsem byl vychováván dvěma důchodci - milovanou babičkou a dědou.

23.5.2019 v 12:06 | Karma článku: 33.67 | Přečteno: 834 | Diskuse

Iva Marková

Kdo měl víc pole, byl zavřený

Bohuslav Veverka se narodil v roce 1936. Celý život strávil na jednom místě, v rodinném statku v Kunvaldě.

22.5.2019 v 22:48 | Karma článku: 25.63 | Přečteno: 630 | Diskuse

Vladimíra Frančáková

Ještě ta pomyslná tečka

Deníčku můj, jistě si vzpomínáš na mé nedávné vyprávění o lidech, které potkávám. Mnohé bylo nedopovězeno. Chybí ještě ta pomyslná tečka. Tak se k tomu vrátím ještě jednou. Dovolíš? Bude to opravdu naposledy.

22.5.2019 v 22:00 | Karma článku: 4.05 | Přečteno: 173 | Diskuse

Michaela Muzikářová

Každodenní život s Italem a italská kultura

Dnes vám předkládám výběr italových (a teď už vlastně i mých) zvyků a nezvyků a perličky z našeho soužití...

22.5.2019 v 12:40 | Karma článku: 25.98 | Přečteno: 998 | Diskuse
Počet článků 15 Celková karma 11.48 Průměrná čtenost 313

Jsem již obstarožní a mírně uvadající realista. Když potkám lidi se srdcem a rozumem, jsem potěšen. MK

Najdete na iDNES.cz