Soused odnaproti Ludvík

Příběh ze života. Bohužel už to trvá patnáct let. Přísahám, jsme opravdu slušní, celý život poctivě makáme a odvádíme daně. A až donedávna jsme něčemu věřili. Dnes už nevěříme ničemu. Posuďte to sami. Už mne napadá jenom TV.

Kurvo, pičo, nese se vzduchem přes ulici. Přes ulici je silný výraz. Přes uličku čtyři metry na šířku. Buzno, čuráku, ozve se vzápětí. Je léto, a tak jsme si dovolili otevřít alespoň na chvíli okna. Kurvo, pičo, je tu zas. Zvuk se nese z otevřeného okna odnaproti. Čtyři metry nás dělí od toho otevřeného okna. Čtyři metry od zdroje pronikavého zvuku sprostých slov. Kurvy, piče tam naproti, máme doma po pár vteřinách. Zvuk z okna produkuje soused odnaproti jménem Ludvík. Mýlili byste se, pokud očekáváte chlapa jako horu. Ludvík váží tak maximálně sedmdesát kilo. K jeho výšce metr pětasedmdesát postava do filmu z koncentračního tábora. Ludvík holduje pití alkoholu a kouření cigaret. Nesnáší a neprovozuje práci v jakékoli podobě. Práce je urážkou. Ludvík je nezaměstnaný a pokud se ptáte, kde bere na vykouření odhadem čtyřiceti cigaret a vypití tří litrů vína denně, nemohu Vám odpovědět. Sami to netušíme. O Ludvíka pečují ženy. Jedna žena, ta legitimní, šmelí se vším co lze prodat na trhu a určitě poctivě odvádí daně. Druhá žena, která by se dala nazvat milenkou, Ludvíka ochraňuje. Nakupuje chlast a cigarety a společně s ním se ožírá. A přitom hrají karty. Hrají karty u otevřeného okna a nahlas to komentují. A jak hrají karty, taky hulí cigarety a chlastají víno. Hladina alkoholu narůstá a jejich konverzace přechází do řevu. Máme je jako doma, přes tu čtyřmetrovou uličku. Opatrně, téměř po špičkách plížím se z domu, abych jel na zahradu anebo nakoupit. Vtom mně vyklouzla klika branky z ruky. Kov na kov. Čuráku, nezapomeň se zamknout, komentuje můj odchod Ludvík. Kdo tady má bydlet v takovým bordelu, dodává  na moje konto. Ignoruji ho, jak mně všichni radí. Buzno, čuráku, doprovází mne řev Ludvíka k autu. Když nastupuji do auta ještě zaslechnu kurvo, pičo naproti. Schytala to za mne i přítelkyně. Je mi to líto. Asi jsem Ludvíka vylekal při hře. Anebo zrovna usínal. Příště musím být opatrný. Na zahradě je už viditelné sucho. Volám domů a v telefonu slyším řev. Ty pičo, kde máš tu buznu, řve Ludvík a tak znovu zalituji, že jsem ho tolik pobouřil. Ludvík ve své nezaměstnanosti to nemá opravdu lehké. Nakonec mne uklidní vědomí, že mohu odčinit svůj prohřešek příspěvkem na Ludvíka ze svých daní, které odvádí firma státu. A stát zas přispívá Ludvíkovi na sociální dávku a určitě mu vyplácel i podporu v nezaměstnanosti. Slunce pálí jako žehlička a tak mizím ze zahrady zpět do naší uličky. Pokaždé když přijíždím, vypnu v předstihu motor a tiše dobržďuji. Nechci obtěžovat hlukem. Po zastavení ještě nemám nohu na zemi a .... ty buzno, chceš se chlubit autem, čuráku?, vítá mne Ludvík se slyšitelně ztěžklým hlasem. Ztěžklým a s rozplizlou artikulací, avšak ještě mohutnějším. Kurvy naproti, chcete se vyvyšovat? všichni jste piče, kurvy jedny. I ta moje je kurva, řve Ludvík. Kolemjdoucí se přikrčí, potom přidají do kroku a brumlají něco o tom, že to přece není možné. Kolemjdoucích je dost. Naší uličkou totiž chodí hodně lidí na vlakové nádraží. Ludvík zatoužil po čerstvém vzduchu. Otevřely se dveře a na schody se vykolébala jeho postava. Za ním se koulí jeho přítelkyně. Není ještě tak opilá a proto nese kávu. Káva a cigaretka, to je lahoda. Ludvík dlouze popotáhne a rozhlíží se po kořisti. Kořistí jsou všichni, kdož jdou kolem. On totiž celý den nezavře hubu. Téměř nepřetržitě povídá, konverzuje, řve a komentuje vše, co se v jeho okolí objeví. Máme smůlu. Většinou jsme v jeho blízkosti my. S námi nekonverzuje, na nás jenom řve. Nechtěli jsme to. Ludvík však před pár lety, se svou legitimní ženou, společně postavili dům naproti. Není úniku. Kolikrát jsme žádali městskou policii a policii ČR o pomoc. Je tam mrtvola?, zeptal se služebný na policii ČR. Není? Tak volejte městskou. Volali jsme. Městští strážníci nakonec, tak po hodině, dorazili. Ludvík s tou svojí už zas popíjeli na schodech druhou kávičku, zapíjeli to vínem a řvali kolem sebe sprosté výrazy. Policisté opatrně přistoupili. Občane, můžete se nám legitimovat? Ludvíkova družka se hbitě zvedla a zmizela za dveřmi. Jemu to nešlo tak hbitě, avšak nakonec se zvedl a vyšplhal se po schodech ke dveřím. Občane, předložte nám průkaz totožnosti, nesměle Ludvíka vyzval jeden ze strážníků. Nic se nestalo. Policisté přešlápli z nohy na nohu. Nutno uznat, byli to chlapi jako hory. Samý sval. Chodí prý do posilovny, to v rámci pracovní doby, a jsou jim poskytovány kurzy bojového umění. Ludvík využil času a dostal se do otevřených dveří. Jakmile získal oporu dveří, narostla jeho jistota. Čuráku, zavolala tě ta buzna odnaproti? nebo ta píča? Tím myslel nás. Městský strážník zas přešlápl. Čuráku mu hned tak někdo asi neřekl. Dělá si z Vás srandu, povídám strážníkům. Chyťte ho, dokud není za dveřmi. To nejde, opáčili, je doma. Aha. Vyliž si prdel, zakončil Ludvík konverzaci s městskou policií a vešel dovnitř se zabouchnutím dveří. No to si užijeme, až odjedete, povídám a je mi jasné, jak to dnes dopadne. Opravdu odjeli se slovy, že se nedá nic dělat. A pak to začalo. Celé odpoledne až do pozdních nočních hodin, myslím tak do tří nad ránem, slyšeli jsme pořád to samé. Kurvy, piče. Čuráku, buzno. A pořád dokola a pořád to samé a až do samého zblbnutí. Jenomže kdo nakonec z toho všeho zblbne, co myslíte?

Epilog.

nedávno mne zas má přítelkyně přemluvila, abych se obrátil na městskou policii. Bylo to v horkých dnech letošního léta. A co myslíte, že znamenají horké dny? Správně. Ludvík má otevřené okno, chlastá, kouří a řve. Jel jsem kdesi severními Čechami a v tom telefon. Volám tedy domů. Kurvy, piče, slyším v telefonu první slova. To na mne nekřičí přítelkyně. To slyším zas Ludvíkův silný hlas. Zase chlastá? ptám se. Ano a řve jako pominutý. Zavolej na městskou policii, ať s tím něco proboha udělají, slyším zoufalou prosbu. Jsem skeptický a mám na paměti několikeré marné pokusy zapojit policii do řešení našeho problému. Nakonec jsem opravdu zavolal službě městské policie. Strážník byl vstřícný a tentokrát nezavěsil s průhlednou výmluvou na to, že musí cosi naléhavého vyřešit. Vysvětlil mi laskavě, že nám nemohou pomoci, protože Ludvík řve doma. Když řve doma, potom neporušuje pravidla na venkovním prostranství. A když řve mezi šestou ranní a desátou večerní, pak neporušuje žádná pravidla. Ale on nás uráží nadávkami, chabě argumentuji. S tím se nedá nic dělat, odvětí strážník a s omluvou zavěsí. Volám tedy přímo veliteli městské policie. Kupodivu zvedl můj hovor. Vysvětlil jsem mu naši situaci. On zas vysvětlil mně, že jsou už čtyři hodiny odpoledne a on přece se musí věnovat své rodině. Pochopil jsem to. Aby se mne zbavil, velitel mi ještě přislíbil, že se do naší uličky podívá. Avšak to nemusí ten naproti zrovna řvát, namítám a není mi to nic platné. Dnes, kdy  řve, nemá pan velitel čas. Po čase jsme se oklikou dověděli, že po pár dnech přijeli dva strážníci. Zaparkovali obezřetně za rohem a vkráčeli na okraj uličky. Hrály si tam děti a mezi nimi byl i vnuk Ludvíkův. Děti, nebydlí tady pán, který pije a křičí?, zeptali se takticky strážníci hrajících si dětí. Nastaly rozpaky. Nakonec se vnuk Ludvíkův osmělil a prý řekl popravdě: "Náš dědeček chlastá a řve pořád." Za tuto větu to doma určitě schytal ten upřímný hoch. Ostatní děti raději utekly, takže mise strážníků minula se účinkem. Ludvík toho dne zrovna vyspával kocovinu, aby zas mohl pořádně zabrat v chlastu. Povídá se, že dnes musí mít každý strážník městské policie maturitu. Zřejmě dnes získá maturitu opravdu každý. A co musí splňovat velitel? Raději nedomýšlet. A život jde dál a my se opravdu těšíme na podzimní plískanice se zimními mrazy. To jsou naproti zavřená okna. Panečku, to bude klid. Jenom se do té doby nezbláznit.