Život parchant – výpomoc

7. 11. 2019 5:50:02
Vzájemná pomoc člověka člověku je chvályhodná věc. Film, ve kterém figuroval mimo jiných i Boleslav Polívka, byl ze života. To vím dávno a pochopil jsem to proto, že moje babi byla žena z vesnický hospody a znala ledacos skrytého

Bylo mi třináct. Fotr nás opustil před necelými třemi lety a prázdnota, která po něm zůstala, leží v mým nitru dodnes. Fotr je už mrtvej a pořád se snažím mu odpustit. Nějak se mi to nedaří. Nedávno jsem cosi hledal a najednou jsem držel v ruce svoji fotografii z tý doby. Stojím tam s rozpačitým úsměvem v košili výrazné žluté barvy, kterou překrývá letní bunda v barvě petrol. Kdyby někdo na mne navlékl podobnou košili dnes, asi by dostal přes držku. Oživlé vzpomínky a džin z lahve dětství je zas na svobodě. Vzpomínám si jasně na ten den prvního června. Mezinárodní den dětí ve fabrice, kde mamina pracovala v účtárně. Děti zaměstnanců byly pozvaný na oslavu. Tenkrát se ještě neříkalo na párty, jak dneska. A při tý příležitosti nás taky fotil místní fotograf. Mamina někde splašila košili z druhý ruky. Dederonka bílé barvy to byla. Dederonka byla syntetická umělá košile snad z NDR. Pot nevsakovala, po vyprání rychle schla a nemusela se žehlit. Mamina usoudila, že bílá barva je pro kluka ve čtrnácti poněkud nudná. Zakoupila žlutou barvu značky Duha a košile dostala novou tvář. Vypadám na tý fotce jako buzna. A ty vlasy upravené tehdejším hitem, seřezávátkem. Seřezávátko vypadalo jako dva hřebínky proti sobě a mezi nimi žiletka. Prořezalo vám to vlasy nakrátko a při tom hezky prořídly. Takže výsledkem bylo oškubaný řídký háro. Vypadali jsme jako magoři. Tedy ne všichni. Můj o čtyři roky starší bratr poslouchal Beatles, vlasy měl na ramena s pěšinkou uprostřed a nikdy, nikdy by nepoužil seřezávátko. Už měl svůj rozum. A měl svůj rozum snad od narození. Byl vzpurnej a svým rodičům často dělal vrásky, jak se říká. Taky když se jednou vrátil v necelejch sedmnácti z čajů, to byla taneční zábava od pěti do devíti hodin, táhlo na jednu po půlnoci. Bratr mně potom líčil svůj návrat. „Dům byl ponořenej do tmy a už to vypadalo, že proklouznu. Našlapoval jsem jak Tekumseh na lovu. Vtom světlo a fotr ve dveřích do předsíně.“ „Kolik je hodin?“ zazněl fotrův učitelský hlas. „Asi tak půlnoc,“ špitnul bratr. „Jedna hodina po půlnoci chlapečku už odbyla a tys měl přijít kdy?“ hřměl fotr. „No, mohl jsem tam ještě chvilku zůstat,“ pokusil se bratr o odlehčení situace. „A náhle,“ povídal mi, “ležel jsem na zemi a moje tvář jako když patří k jinýmu tělu.“ Tenkrát snad poprvé a naposledy fotr porušil svou zásadu nepoužívat násilí a uplatnil svou dynamickou sílu svalů starýho Sokola. Jak bratr vzpomínal na tu noc, pokaždý bylo cejtit, že fotr u něj stoupl v ceně. „Člověče, to byla taková pecka, že jsem viděl hvězdičky ze všech stran. Naštěstí jsem to přežil.“ A tak v době, kdy bratr ploužil na parketu a držel holky za zadek, šel jsem já na oslavu mezinárodního dne dětí do fabriky plný soudružský sounáležitosti a kolegyň maminy. Ale jo, docela jsem byl zvědavej. Dobře jsem si pamatoval, jak jednou mamina přijela z práce domů a seděla s babi na dvoře. Byla to jedna z těch vzácných chvil mezi dnem a večerem. Povídaly si a najednou slyším:“Víš máti, a jak jsme se vracely s holkama z oběda, stála tam na nádvoří Věra z materiálový účtárny s kočárem. Je na mateřský. Vzala si šoféra vod nás z fabriky. Dlouho se jim nedařilo mít dítě a najednou byla v tom. Hrnuly jsme se všechny ke kočáru a bylo objímání, máme Věru rády. A v kočárku si to malý sedalo a byl to kluk. Máti, nevěřila jsem vlastním očím. Jak vykoukla hlava z kočárku, nasadit na ni klobouk, je to náš náměstek.“ „No neblbni,“ babi na to spíš s naoko hraným výrazem překvapivého pohoršení. A už se zas rozesmála tím svým potutelným smíchem, při kterým jí vykukovaly falešný zuby až k vypadnutí. „To ti povím holka,“ slyšel jsem babi, „už jsem si myslela, že lidi nejsou schopni si vypomoct. A možná se do ní náměstek jen zamiloval, kdo ví. Já bych ti mohla povídat takovejch historek od nás ze vsi“, mávla rukou a na chvíli se zasnila. „Můj brácha hospodskej a pan farář, ti ví všechno, co se ve vsi šustlo. Příběhy jak z červený knihovny, co ti mám povídat. Zrovna Mařka vedle kostela. Nikdy sis nevšimla toho jejího kluka? Vidím že ne. Tak si všimni a pořádně se zadívej na jeho pusu a bradu. A musíš si toho kluka představit v černým hábitu a s biretem na hlavě. Tady ve vsi jsou ty gény, nebo jak se to jmenuje, tak promíchaný, že by to stálo za výzkum. Ale k náměstkovi v kočáru ti povim, hlavně aby byl zdravej.“ „No máti,“ uslyšel jsem maminu, která při tom měla voči jak dva koláče,“ biret nosí farář při mši, ne?“ „Nosí holka a víc ti nebudu povídat. Musíš se koukat kolem sebe a leccos pochopíš sama.“ Byl jsem v tý době ještě mladej a míň sečtělej, takže ten rozhovor byl pro mne k zamyšlení. Pamatuju si dodnes to krátký ženský spiklenectví mezi máti a babičkou, ten jejich smích a takovýho cosi, co na chvíli viselo ve vzduchu. Prostě jsem tehdá zacejtil, že je tady náš svět, dědův, fotrův a pak je tady svět ženskejch, do kterýho nikdy nedokážeme úplně proniknout.

Autor: Miloš Korotvička | čtvrtek 7.11.2019 5:50 | karma článku: 8.68 | přečteno: 235x

Další články blogera

Miloš Korotvička

Život parchant – jak všechno začalo

Většinou si neuvědomujeme souvislosti vzniku svého života. Když nastane doba zamyšlení, bývá už pozdě. Není komu položit otázky. Rodiče jsou mrtví a počátky Vašeho života nikdo nearchivuje. Není to škoda? Je, zajisté. A tak píšete

12.11.2019 v 22:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Miloš Korotvička

Stréc Jozífek

Morava. Zem kde se rodí ertepla i víno, zem kde žije člověk Jozífek. Tož, čtěme a přemýšlajme nad obyčajným životem. .

4.11.2019 v 0:31 | Karma článku: 12.11 | Přečteno: 284 | Diskuse

Miloš Korotvička

Na návštěvě v minulým životě

Minulé životy. Výmysl, nebo cosi existujícího mezi nebem a zemí? Těžko říct, Dětská duše je vnímání nadpřirozeného nějak blíž. Snad proto, že je tak čistá bez skvrn, které na ní zanechá skutečný život.

31.10.2019 v 23:50 | Karma článku: 9.00 | Přečteno: 227 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Miloš Korotvička

Život parchant – jak všechno začalo

Většinou si neuvědomujeme souvislosti vzniku svého života. Když nastane doba zamyšlení, bývá už pozdě. Není komu položit otázky. Rodiče jsou mrtví a počátky Vašeho života nikdo nearchivuje. Není to škoda? Je, zajisté. A tak píšete

12.11.2019 v 22:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Zdeněk Bárta

Akce dres -stanou se z českých fotbalistů Brazilci....?

Šaty dělají člověka a reprezentační dres fotbalistu.Touto logikou se řídil tvůrce nových dresů pro českou fotbalovou reprezentaci pro venkovní zápasy.Smíchal brazilské národní barvy a naší borci vyběhnout na trávník jako "kanárci"

12.11.2019 v 13:55 | Karma článku: 17.93 | Přečteno: 261 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Servírkou v Londýně

Jsou jen jedni typy hostů – ti otravní. Po letech obsluhování v hospodě, už ani jiní existovat nemohli.

12.11.2019 v 9:07 | Karma článku: 40.94 | Přečteno: 5310 | Diskuse

Lucie Michalová

A tak jsem si začala představovat, že jsem vyhrála, třeba 55 miliónů

No, vsadila jsem si. Nesázím často. A pokud si vsadím, tak jen za drobný peníz pro zábavu, co kdyby, jak by bylo kdyby.

10.11.2019 v 21:31 | Karma článku: 10.81 | Přečteno: 265 | Diskuse

Karel Ábelovský

Navzdory všemu, básník zpívá a jiný zas, má třeba jen v úctě "svět" (dvojblog)

... vzpomenul jsem si tuhle při psaní jedné reakce v diskuzi na Jarmilu Loukotkovou a její román Navzdory básník zpívá - jdu si to znovu přečíst, říkal jsem si, neb se zdá, že potřebuji očistnou lázeň.

10.11.2019 v 10:55 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 54 Celková karma 13.71 Průměrná čtenost 412

Jsem již obstarožní a mírně uvadající realista. Když potkám lidi se srdcem a rozumem, jsem potěšen. MK

Najdete na iDNES.cz