Život parchant - Cesta k moři

Dokážete si představit cestování k Jadranu automobilem Škoda 1000 MB v polovině šedesátých let minulého století? Já jsem to prožil a jsem tomu rád. Tehdy cesta trvala dva dny a popsat ji nemůžete krátce. Dík za pochopení.

Do našeho odjezdu už zbejvaly jenom čtyři dny, jak připomenul fotr. A mamina nějak znervózněla. Nebyla hotova s přípravami a náhle jí došlo, jak ten čas letí. Děda s babi posmutněli. Voni se těžko smiřovali s tím, že my odjedeme zrovna v době pouti, která byla, s hodama na svatýho Floriána, jednou z největších akcí v naší vesnici. A pak to běželo jak na drátkách. Auto Škoda 1000 MB bylo naložený a vak na střeše plnej a my jsme odjížděli v sobotu ráno po pátý hodině. Babi s dědou mávali a babi slzela, až jí děda musel půjčit svůj kapesník. A to zas babi láteřila že takovej hnusnej kapesník nevezme do ruky, natož aby si s ním utřela slzy. A my jsme v autě byli plni napětí a očekávání. Seděli sme s bratrem na zadních sedačkách na kterejch byly položeny spací pytle a pod nohama jsme měli nafukovací gumovej člun a stan.Auto Škoda 1000 MB bylo naložený a vak na střeše byl plnej. Dobrodružství začalo. A když sme vjeli do města Rosic, fotr náhle dupnul na brzdu. Vona tam byla nerovnost na vozovce a tak bylo nutný zpomalit, aby se to naše naložený autíčko nerozpůlilo, nebo tak něco. A jak sme skoro zastavili, náhle kolem našich vokýnek prolítl chlap, plachtil vzduchem jak bájnej Ikaros a dopad před naše auto. A za ním skákal motocykl, naštěstí taky mimo nás. Lekli sme se hrozně a já, jak jsem byl eště malej, tak sem se asi lekl nejvíc. No nic, chlap se zvedal a sbíral pošramocenej motocykl Jawa a kejval jako že to bude dobrý. Jeli jsme dál. Jenže ouha. Před Brnem byla pauza, protože nastal čas na braní penicilinu. To jsem vám eště neprozradil, že já a fotr sme byli vybavení na tu cestu antibiotikama, který sme dobírali. Tejden před cestou nás začalo bolet v krku. A starej náš pan doktor Koukal povídal:“Moře vám udělá jen dobře, tak hezky sbalte věci a jeďte. Penicilin doberete po cestě a potom nastane rekonvalescence mořskou vodou a vzduchem.“ Já sem si z toho vzal poučení, jak moře a vzduch tam je dobrej na takový neduhy a závazek zjistit, co je to ta rekonvalescence. Zeptat sem se nechtěl, protože když má někdo velikou jedničku na vysvědčení, musí mít základní znalosti. A jak sme zastavili, tak se mně udělalo jaksi zle a poprvé sem blinkal. Rodinná rada rozhodla vodložit dávku penicilinu na pozdějc a tak si fotr „šlehnul“ sám. Jeli sme dál a dyž sme byli tak na úrovni Bratislavy, přišlo to na mě zas a tentokrát sem se i posral. Mamina povídá:“Kluk má v sobě úlek. Budeme muset udělat pauzu a přerušit jízdu. Kluk musí ven z auta a nejlíp když se trošku prospí.“ Fotr eště nechtěl zastavovat a bylo vidět jak ho to štve. Ale dyž jsem v Maďarsku zas poblil kukuřičný pole, bylo rozhodnuto. Stavěli sme u Balatonu. Jak to komentoval fotr? „Zastavíme tady u té mělké špinavé louže a trošku se zklidníme. Dělám to nerad a z přinucení, ale co bych neobětoval rodině.“ Já jsem v tom momentu dokázal vocenit fotrovo sebezapření. „Jih začíná ve Splitu,“ říkával fotr. „Co leží nad Splitem je sice pěkný, ale není to Jih a není to pro nás. Víš, ve Splitu už rostou palmy,“ tak hovořil fotr a já sem mu rozuměl. Já si dodneška pamatuju, jak to bylo pro mne trapný, donutit fotra zastavit u Balatonu. Mne uložili pod keř a hned sem spal. A tak vo jezeru Balaton vím jen tolik, že se tam hezky spí. Dyž sem se probudil, tak všichni seděli kolem mne a civěli jak tři hypnotizéři na soustředění. Bylo to jasný. Čekali na moje probuzení jako na spásu a hned sme jeli dál. Bylo jasný, že jsme nabrali zpoždění. Bylo už pozdě odpoledne, dyž sme se zas plížili mezi kukuřičnejma lány a zas mezi travnatejma plochama. „To je pusta,“ dělal osvětu fotr, „tady se ještě teď prohání honáci na koních a pasou stáda skotu a chovají tady prasata s tak jemným masem, že když tudy projížděla Marie Terezie a připravili jí vepřovou pečínku, tak si libovala jak ta zdejší drůbež má jemné masíčko,“ zakončil přednášku fotr. Jeli sme a jeli po silnici rovný jak pravítko. Jeli sme po asfaltu černým jak kutna žalářníka. Jeli sme a naše smůla neměla konce. Jeli sme a bratr náhle povídá:“Slyšeli jste to?“ a fotr s maminou nic. A bratr si nedal pokoj. „Slyším nahoře zvuky.“ a v tom už fotr náhle brzdil jak pominutej, až jsme s bratrem směřovali přes složenej člun a stan pod nohama dopředu na přední sedadla. A už sme stáli a fotr povídá:“Máš pravdu, ve zpětným zrcátku jsem zahlédl letět předmět a nebyl to pták. Byla to s největší pravděpodobností bota,“ povídá fotr a už vystupoval z auta. „Ježíš Maria,“ lomila rukama mamina, „všechny boty byly uložený ve vaku na střeše.“ vystoupili sme ven z vozu. Bylo to jasný. Ve vaku na střeše v zahrádce hned vedle uzávěru byla díra. A z tý díry eště čouhala špička dámský boty. Ani nebylo potřeba rozpočítávat, čí bota to asi bude. Ženská tam byla jenom mamina a to vona pochopila hned. Pak se mezi kukuřičnejma klasama rozpoutala úplná letní bouřka. Mamina řádila jak pominutá a slovní vodopád spustila jak lavinu. Nejhezčí slovo bylo blbec. A dyž fotr s maminou nakonec učinili prohlídku vaku, zjistilo se, že kupodivu chybí levý sandál fotra a vobě tenisky bratrovy. To dyž mamina uviděla, zavelela kupodivu rázně:“Je pozdě, žádné hledání a jedeme.“ Nasedli jsme a jeli. Vona ta botička maminy se zasekla vo podpatek a tak ucpala díru ve vaku. „Ten vak už nechci nikdy vidět a když nebude pořádnej vak, já už nikdy nikam nejedu,“ kázala mamina a kolem nás uháněla pusta s pasoucím se dobytkem a chlapy na koních. Bylo to úplně jiný než kombajny a traktory u nás. Bylo to jak ve snu. Bylo to skoro podobný divokýmu Západu, kde se proháněl náčelník Apačů Vinnetou a Olda Šetrnej, jak ho nazvala moje babi. Byli sme s bratrem tak nadšený, že sme se zapomněli pošťuchovat. A mamina furt kázala a nadávala. Docela jsme s bratrem vzali fotra na milost. „To ti povídám, příště mě nikam nedostaneš,“ kázala furt mamina a fotr jel dál a dával na nás všechny pozor. Už sme se přibližovali k hranicím s Jugoslávií a fotrem vyspravenej vak furt držel. Sakra, fotr je vopravdu šikovnej, mysleli sme si s bratrem. A když sme překročili hranici mezi Maďarskem a Jugoslávií, už se docela stmívalo. A potom začala bouřka. Setmělo se a hrom bil eště než blesky udeřily do země. A lilo. Fotr musel na chvilku zastavit. A dyž sme se zas rozjeli, připadali sme si jak v Nautilu. Pamatuju si na to jako dnes. Blesk vozářil všechno kolem a my sme zastavili u železničního přejezdu před spuštěnejma závorama. A zas blesk a světlo jak ve dne. A najednou se u vokýnka u fotra zjevila hlava. Mamina zaječela jak se lekla. A zas nastala tma a hlava jako dyž není. Ale byla tam hlava i s tělem chlapa. Po dalším záblesku jsme viděli chlápka na kole jak ťuká na fotrovo vokýnko a kyne rukou, abysme ho následovali. „Vodník na kole až v Jugoslávii,“ hlásil bratr a čučel jak bejk na jalovici. Fotr se začal smát, až sem ho takovýho nikdy nezažil. Von jak byl v tom napětí, tak mu ten bratrův proslov uvolnil stavidla a fotr se vodreagoval. Mamina nakažená tím fotrovým veselím, smála se taky a my s bratrem s nima. A mezi tím fotr pomaloučku následoval zadní vodrazku kola neznámýho cizince. Konečně bouře ustávala a průtrž mračen se měnila na normální déšť. Čakovec, četli sme nápis na ceduli na kraji města. Vodrazový světlo před náma zastavilo. Chlápek sesedl z kola, vopřel je vo strom a šel k nám. Fotr votevřel dveře auta, chlápek nastavil ruku a řekl Deban. A hned na to nám nabídl nocleh. „Jsme hned za hranicemi Jugoslávie,“ otočil se na nás fotr, „doporučuju přijmout pozvání a přespat tady.“ Mamina, už rezignovaná, protestovala spíš jen na voko. Ve skrytu duše byla ráda, že sme přes tuto noc získali zázemí. Bylo to dobrodružný. Musíme si představit dobu, ve který se to odehrálo. Šedesátý roky byly v polovině a svět vobyčejnejch lidí se zdál bejt čistej a plnej lásky a pochopení. Mezitím pan Deban zas nasedl na sedlo kola a jeli sme dál. A dyž vystrčil ruku vlevo a za tou rukou stočil řídítka, zmizel ve vratech do zahrady. Následovali sme ho i tam. A tak v posledních blescích sme uviděli jednopatrovej dům s nedokončenou omítkou. Byli sme na místě. „Jestli se nám něco stane, tak si mě nepřej,“ sykla eště mamina. „Jo, to víš, támhle pod těmi stromy už leží zakopaní naši předchůdci,“ pokusil se fotr vo nadsázku a nás trošku zamrazilo. Bylo to jak v detektivce. A ze dveří toho domu do zmoklý zahrady vyplula rodina pana Debana. Jeho žena a čtyři děti, holky to byly, a za nima eště starej pán s nakroucenejma knírama se vedl za ruku se svou paní, zřejmě babičkou tohoto rodu. A už nás drželi za ruce a zvali nás, posunky i slovy v jejich řeči, dovnitř. Nešlo odolat. Paní Debanová se taky přivítala s manželem a něco si pošeptali a už nás zase pobízeli ke vstoupení do domu. Jak sem tak pozoroval bratra, moh nechat voči na jedný z Debanovejch holek. A já ve svým věku sem spíš s údivem pozoroval bratra. A toho sem se nezbavil po celej život. Nemyslím, že bych celej život pozoroval bratra. Ale jaksi sem se nenaučil zavostřit na ženskej půvab v tu pravou chvíli. Šli sme tedy dále do domu. Fotr jako první, pak my s bratrem a nakonec trošku podělaná mamina. Byli sme v chodbě a pak nám otevřeli dveře do kuchyně. No, kuchyně. Byla to ratejna jak sokolovna u nás doma a uprostřed stál rozložitej dubovej stůl s židlema kolem. A v rohu obrovskej krb. A kolem zdí těžkej dubovej nábytek. Dub sem hned poznal. Znal sem většinu dřev. Můj děda, když sme kráčeli do lesa, pokaždý se zastavil na jézedácký pile a tam mně ukazoval různý druhy dřev a povídal vo stromech a vo použití každýho dřeva podle toho, na co se hodí. Klobouk dolů před Debanovejma, v kuchyni teda měli poctivej nábytek. A fotrovi to nedalo a musel pohladit to dřevo a mlaskal uznale, jako dyž líbal paní hajnou, dyž sme nedávno navšívili pana hajnýho v hájovně nad vesnicí. Líbal ji a levou rukou jí podpíral pravý ňadro. Považoval sem to za takovej zvyk hajnejch a pytláků a tehdá sem to eště neřešil.Jo, to jsem Vám ještě neřek, že fotr zamlada byl pytlákem. A to uznalý pomlaskávání fotrovo se zas zamlouvalo chlapům Debanovejm a hned byla lahvinka vína na stole i s rakií. A taky něco na zub a hned zas nás pobízeli k usednutí a taky abychom něco snědli. Bylo to dojemný a milý. A holky Debanovic stály způsobně opodál seřazený podle velikosti a stáří a ta nejstarší už měla pěknej hrudník, kozičky hezky do ruky. Ale to sem tenkrát eště nedokázal rozpoznat, na co by se hodily ty mlaďounký pevný ňadýrka. Ale byl to půvabnej pohled. Mamina už taky povokřála a dyž jí starej pán Deban dvorně políbil ruku a přitom naučeným pohybem chtěl přidržovat šavli, kterou tentokrát neměl, byla mamina zjihlá, jako Marie Terezie při setkání s hrabětem Esterházym. Večer se protáhl a my s bratrem sme dostali pardon na hodinu, kdy musíme na kutě. Až nakonec sme byli rozpačití z laskavosti a vstřícnosti Debanovejch a když nám se slzama ve vočích přáli, abychom se my Češi zbavili Rusa, tak fotr předstíral spuštěnou rýmu a troubil do kapesníku jak trubadůři v bitvě u Slavkova. Nikdy nemůžu zapomenout na ten večer. Ty lidi nám ukázali kamarádství mezi národama a zároveň z nich byla cejtit hrdost a nespoutanost. A na to jsem samozřejmě přišel až časem, dyž sem četl všechny ty knížky a rozmejšlel vo životě. A tak zas můžu poradit, abyste vod dětství četli a zamejšleli ste se nad tím, co je tam napsaný. Dostanete se tím o krok dál a eště je to příjemný. A Debanovi se furt smáli a nalejvali našim víno a nám bezovou limonádu a byli milí, až nastal čas, kdy holky musely na kutě. A tak fotr taky zavelel ke spánku a nastalo loučení. Kráčeli sme za paní Debanovou nahoru do schodů do světnice pro hosty. Světnice byla čistě vymalovaná a úplně holá bez nábytku. A fotr už nesl spací pytle a nafukovací matrace z auta a už jsme si chystali spaní. Mamina s paní Debanovou zmizely v horní chodbě a za chvilku byla slyšet z jedněch dveří v chodbě tekoucí voda. A tam nastalo úplný vobrácení naší maminy, dyž se mohla vnořit do horký vody a umejt se po celým dni, tak vona se vrátila do pokojíku úplně jiná a vobjímala paní Debanovou jako když by byly sestrami. A když sme se všichni umyli a čistí jsme usínali, tak bratr se ke mně votočil a povídá:“Zapamatuj si ty hlavo dubová důležitost očisty těla pro ženskou. Když ženě umožníš umýt svý křehký tělo, staneš se jejím miláčkem,“ tajemně pomrkával bratr a v tom sme voba usnuli. Ani sem se tehdá nestihl zamyslet nad bratrovým sdělením. Vono by nebylo taktický votálet s usnutím. Spát s fotrem v jedný cimře mělo svý pravidla a taky rizika. Tam platilo hlavně zlatý pravidlo „Kdo usne před fotrem, má naději na spánek.“ Fotr dyž zalehnul, tak jste si po chvíli připadali jak ve mlejně u nás na řece, kde mlynář Vydra spustil mlejnský kolo na pilu a řezal fošny na opravy ve stavení. A tak dyž nastalo ráno, byli sme s bratrem vyspalí do růžova a hezky sme si vodpočinuli. Mamina nevypadala zrovna svěže, ale měla evidentně dobrou náladu. Sdělila nám svý přesvědčení o tom, jak pan Deban není místním násilníkem a vrahem cizinců. Naopak se mamině Debanovi jevili jako spřízněné duše s pochopením pro náš nelehkej život v područí Rusa. A dyž fotr radostně nahlásil přítomnost auta před domem, tak bylo jasný, že ráno je hezký. A zezdola už byl slyšet hlas paní Debanový, která volala cosi jako „uzorak“ a my sme dostali vod fotra pokyn, že půjde vo snídani, protože máme něco ochutnat. Fotr měl koupenej srbochorvatský slovník a tak sme ho brali jako tlumočníka. „To jsem zvědavá, jak se jim za všechnu tu péči odvděčíme,“ sykla mamina a fotr jenom mávnul rukou. A tak jsme snídali bílej chleba s máslem a k tomu sýr a med, jako doma. Jenom ten chleba byl podobnej našim vekám na chlebíčky. Snídaně probíhala v pohodě a bratr způsobně žvejkal a furt čučel na holky Debanovic. Asi věděl proč. Mně to tenkrát bylo fuk. Nakonec došlo k loučení a tak fotr vytáhl šrajtofli, jako že bude platit. Vytáhl marky, to byly německý peníze, a dožadoval se částky za nocleh a jídlo. Starej pan Deban mrskal knírama na potvrzení nesouhlasu a paní Debanová se tak mile usmívala a tak nekompromisně vrtěla hlavou zleva doprava, že nebylo pochyb. Debanovi naoko byli načisto uražený nabídkou placení za jejich pohostinnost. A dyž fotr slíbil, že se zas u nich zastavíme v příštím roce, jak pojedeme k moři, tak zavládla spokojenost. Jenom mamina se zatvářila divně a byly z ní cejtit pochybnosti. „My pojedeme za rok k moři? A kdo nám bude dělat mecenáše?“ cedila skrz zuby bokem mamina. Ale nakonec byly voči plný slz, to u ženskejch, a chlapi si třásli rukama. Bylo tam tolik slovanský vzájemnosti, až Palackej se určitě vrtěl v hrobě samou radostí. Sedli sme do auta a vyrazili sme zas směrem k jihu a ve vozidle panovalo takový pietní ticho. Ticho přerušil až fotr, kterej povídal něco v tomto smyslu:“Ve městě Čakovci jste rodino mohli pocítit ryzost lidí Jugoslávie a jejich charakter. Rozdělili se s námi o to málo, co mají a ještě za to nic nevzali. A je jasné, že stavba domu musela tu rodinu dost vyčerpat. Chlapci, učte se z takových příkladů a pamatujte si je,“ zakončil fotr už trochu přerývaně v dojetí. Na to mamina trošku lakonicky poznamenala, že pan Deban se zmínil jak pojede do Západního Německa pracovat, aby splatili dluhy. „To je pravda, alespoň můžou jet do toho Německa. My můžeme tak akorát do prdele,“ dodal fotr a my s bratrem jsme tomu hned porozuměli. „Tebe bych do Německa rozhodně nepustila,“ ozvala se rezolutně mamina, „protože bys určitě pádil až do Hamburku a za chvilku už bys plachtil oceánem do tramtárie,“ planula zas mamina. „Jo, jel bych a plachtil bych,“ ztišil fotr hlas, „ale pořídil jsem si ty dva na zadním sedadle a tak dřepím doma.“ a my s bratrem sme předstírali, že vzadu není slyšet, ale slyšeli sme všechno a tak nás to zamrzelo, škoda mluvit. Fotra si nevybíráte a můžete jenom trpět, dyž se to nepovede. Já sem si v tý době už nebyl tak jistej, zda se to povedlo, nebo nepovedlo a dyž sme uháněli krajinou Jugoslávie, měl sem dost času na přemejšlení. A protože fotr měl svý plány na výměnu korun za dináry ve městě Banja Luka, tak sme jeli vod Záhřebu směrem na Bělehrad. A jeli sme hlavním tahem uvnitř Jugoslávie a kolem nás svištěly zápaďácký káry a my s bratrem sme jenom valili voči. Cesta ubíhala a míjeli sme vohořelý cisterny, jak asi tím horkem se vzňaly a míjeli sme vesnice a zas jenom louky a lesíky a já sem moh přemejšlet. Víte, chlapecký přemejšlení je tak napůl cesty mezi přemejšlením a sněním. Je to tak z velký části fantazie to klukovský přemejšlení. Víte, pokavaď kluk přemejšlí, tak se mu do těch myšlenek zaplejtají představy a zkušenosti snad z minulýho života. A každej kluk bejvá objevitelem a rytířem a taky častokrát kluci jsou objeviteli dálnejch světů a vesmíru a nakonec většina z nich skončí na hormonech, který je začnou ovládat a určujou jejich směřování po většinu doby jejich životů. Uháněli sme tou cizí zemí a bratr už možná byl atakovanej těma hormonama a tak v zasnění si představoval ty oblý tvary klubajících se prsíček nejstarší dcery Debanovic. Ale jak bratr zaslechl debatu fotra a maminy, přestal bejt zasněnej. A taky byl bratr už starší, tak se ho to dotklo. Začal si potichu pískat. Bylo to pískání bez melodie. To pískání se spíš podobalo zvukům, které vydávají nepromazaná ložiska, nebo tak něco. Fotr po chvíli zmlknul. Začal sem chápat. Bratr už měl dost tý nesmyslný hádky tam vepředu a vložil se do děje. Fotr se soustředil na řízení a ještě víc se asi zaměřil na ty zvuky. Mamina koukala taky po krajině a já sem vobčas ťuknul nohou do dveří. Kolem nás ubíhaly vodpočívadla plný stojících náklaďáků a často s vohořelou cisternou. Vybavuju si ten stísněnej pocit z pohledu na ty vohořelý zčernalý torza aut, který připomínaly kulisy válečnýho filmu. Moje dětský vnímání a představivost se dostaly akorát k válečnýmu filmu. To fotrovi asi běžely jiný vzpomínky hlavou. Vybavovalo se mu, jak vyrazil na kole vobhlídnout vokolí, když v pětačtyřicátým přešla fronta a Německo kapitulovalo. Taky vohořelý torza a taky jen tak vodložená technika. Stačilo bejt šikovnej a rychlej a už ste mohli mít doma nějaký vozidlo. A některý měli doma taky pěknej arzenál zbraní a střeliva. Byla to divná doba a na chvíli ty vzpomínky odlákaly fotrovu pozornost. Ale dyž to popískávání nepřestávalo, zas fotr zpozorněl. Mamina usínala, bratr se tvářil netečně a bez mimiky. A jak mu to vycházelo, přestal bejt bratr vostražitej. A po pár kilometrech fotr zajel ke krajnici a zastavil. „Pauza,“ pravil fotr, „musím udělat kontrolu vozu.“ a otevřel kryt motoru. Čuměl tam jak husa do flašky. Nic. Pak se fotr svezl na záda a vsunul se pod vozidlo. A zase nic. „Jedeme dál,“ zavelel fotr a jeli jsme. A zvuky se zas ozvaly. Tady musím říct, že už tenkrát sem cejtil, jak bratr přestřelil. Zkrátka pozbyl pudu sebezáchovy a chyběl mu zdravej rozum. Protože fotr zas nebyl na hlavu padlej. Von byl zkušenej šofér a vyučenej automechanik. A když na autě neshledal něco divnýho, tak mu nakonec přišly divný ty zvuky. Takže fotr sice koukal dopředu, ale začal se soustředit víc na zpětný zrcátko. A dyž si všim mírně našpulený bratrovy huby, položil bratrovi otázku. A bratr odpovídal a fotr slyšel, že pískavej zvuk zmizel. Dopadlo to tak, že sme zas stáli u krajnice. Fotr nás nechal nastoupit vedle auta a začala výchovná přednáška. „Vy dva blbci, to pískání jste vydávali vy a nikoliv naše auto. Vy si, vy volové, nedokážete představit tu zodpovědnost, kterou já mám za vás za všechny. My jsme si tady s mamkou odtrhávali od huby, abychom mohli vyrazit k moři. Kdo z vašich spolužáků jede k moři?“ Mamina jenom stála a kupodivu se nepřidala. Vona zas tou cestou tak nadšená nebyla. Chtěla novej nábytek do obýváku a kdepak cestu k moři. „Kdybych uplatnil fyzické tresty, tak vám seřežu prdel tak, že byste potom šli raději pěšky,“ hřímal fotr. Stáli jsme s bratrem v pozoru vedle auta. A kolem nás byly krásný vápencový skály a my s bratrem jsme věděli, že tady se proháněl filmovej Vinettou s Oldou Shatterhandem. Měli sme za to fotra rádi a byli jsme mu vděční, že nás tam vodvezl a byli sme trošku naměkko. A bratr už cejtil, že bude dobrý jít ke křížku a přiznat se k tomu pískání. A tak jako starší z nás vzal bratr na sebe tu zodpovědnost a povídal:“Tak už se tati nezlob, pohvizdoval jsem si já. Byla to hloupost a nebude se to opakovat. Mně jenom přišlo, že mamka potřebuje trošku pomstít za to, jak jste se hádali a tys nebyl zrovna milej,“ povídal bratr a tvářil se vopravdu pokorně. Fotr se zarazil a zmlknul. Koukal jak trefenej srnec a zřejmě nevěřil svejm uším a vočím, protože slyšel co slyšel a viděl bratrovy voči lesklý vod poctivejch slz. Dodneška nevím, jak ty slzy bratr vyrobil. A jak sme tam stáli vedle auta, tak sme se najednou začali rozhlížet kolem a všem najednou došla ta okolní krása. A náhle sme zas byli rodina a připadali sme si trošku jak v širokoúhlým kině Jadran v Brně, kam sme jezdili na filmy podle románů pana Maye. Naše dětství bylo dost ovlivněný divokým západem, jak jej popsal Karel May, kterej tam asi nikdy nezavítal, a tak vzpomínky na dětství častokrát jsou navlečený na nit zážitků z filmů o Vinettouovi. Stáli sme tam a byli jsme rodina a kolem vápencová krajina a kdyby se tam zjevil Olda Šetrnej, jak naše babi jmenovala Old Shatterhanda, tak bysme se vůbec nedivili. A mně se zdálo, že všichni jsou tak nějak naměkko a fotr měl takovej vlídnej pohled a mamina se navoko věnovala svejm nehtům. A já sem sledoval bratra a byl sem si tenkrát jistej, že má potutelnej výraz ve tváři a v očích. A potom jsme jeli dál, abysme to stihli k moři ještě dnes a byli sme plní zážitků z posledních okamžiků. Cesta ubíhala údolíma podél řek a pod vápencovejma skalama a tunely a bylo to hrozně dobrodružný. Sám pan Holub nemohl prožívat na svejch cestách větší nadšení, než sme zažívali tenkrát my. A najednou nastal zlom a nebe se úplně vyjasnilo do azurova a před náma se rozprostíralo azurový nahoře i dole a my jsme stáli na rozhraní země a vody a my jsme najednou zažívali pocity lidí, kteří věřili v konec placatýho světa a dostali se až k moři, nebo k oceánu. „Rodino, jsme u moře Jadranu a konec naší cesty je nadohled,“ deklamoval fotr. „Město Kotor pod námi tady stojí po staletí a vítá nás svou otevřenou náručí,“ fotr už se stal básníkem. Což o to, město Kotor nás mohlo vítat a my sme to město viděli, ale jak? Koukali sme směrem dolů na to město a taky sme viděli tu klikatou cestu, která k městu vedla v kolmým svahu, jak se nám zdálo. Seděli sme tam na kamenech a mlčeli jsme. Bílá barva skal skončila a před náma převládala modř oblohy a moře, tlumená mlžným oparem. A v tom oparu se vznášela v dáli loď. Přízrak v mlžném oparu bez křídel andělských, napadlo mne, protože jsem zapnul dětskou fantazii. Fotr už mezitím rozložil na zemi mapu, aby nám ukázal zbytek naší cesty. Páni, už jenom stotřicet kilásků a jsme tam. Kde? Na to sme byli zvědaví vlastně všichni. „A kam to vlastně jedeme?“ ozval se bratr. Bratr už to nemohl vydržet, tu nejistotu a neznalost. To byl celej náš fotr. Tajnůstkář až za hrob, jak říkávala babi. „A vždyť jsem vám to říkal už mockrát, kam směřujeme,“ fotr byl viditelně, ale naoko, votrávenej. „Jedeme na Pelješac poloostrov a hned na jeho začátku, za městem Ston sjedeme dolů do zátoky. Alespoň tak to mám popsaný od svých kolegů a hlavně od Jirky Doležala,“ hodil fotr trumf. Jirka Doležal byl taky fotrův kolega, avšak měl jednu výhodu. Jirka Doležal měl za ženu Chorvatku, v tý době Jugoslávku. A tak byl Jirka Doležal znalej a téměř místní v pohledu k Jadranu moři. Jak my s bratrem sme se těšili, jak sme se už nemohli dočkat. Mamina se asi taky těšila a za autem si v rychlosti přelízla rty rtěnkou a prohrábla vlasy hřebenem. Jakoby u moře čekal neznámej kapitán, kterýmu by mamina padla do voka. Nakonec fotr tam nad Kotorem vyndal plynovej vařič a po chvíli sme poobědvali chutný lečo, který babi s maminou připravily do zavařovacích lahví. A jak se později ukázalo, oběd nad Kotorem nebyl zrovna dobrej nápad. Fotr sbalil mapu, mamina uklidila jídlo a zas jsme jeli. No, jeli. Padali sme jako když. Cesta nad propastí jako Macocha na Moravě, jenom o moc širší a hlubší. Cesta se klikatila po svahu a byla široká tak pro dva osobáky. A když se potkaly širší auta, tak jedno couvalo, až k nejbližšímu odpočívadlu. Chvíli jsme jeli pod srázem, ze kterého se drolily kameny. To bylo lepší v tom, že jsme neviděli dolů do propasti. A potom zas jsme skoro viseli nad srázem, který končil až v moři. A zábradlí nikde, jenom tam měli řídce posazený kamenný patníky. Nebudu to prodlužovat. Najednou se vrátil poúlekový stav z předešlého dne. Zkrátka, fotr stihnul zastavit a zas jsem pozvracel místní flóru. Tentokrát jsem v tom nebyl sám. Stáli sme tam nad srázem tři a všichni jsme zneuctili půdu Jugoslávie. Jedinej fotr byl v pořádku. „Snad tomu leču nic nebylo,“ prohlásil fotr. Mamině se zas nafoukly tváře. Naštěstí jenom protestem. „No dovol, lečo jsme s babi chystaly z čerstvých surovin a dvakrát jsme to zavařily. Zapomeň na zkažený lečo,“ syčela mamina. „Jedeš cestou, kde by zvracel i náš starej kominík a že byl na hloubky zvyklej. Děláš nám to snad naschvál.“ Fotr to určitě naschvál neudělal, jenom si nechal poradit. Byla to romantická cesta, ale tak pro bandu pirátů, co běžně lezou po stěžňoví plachetnic v bouři moře. „Škoda toho leča,“ promluvila pravdu mamina, „neměli jsme jíst nic tam nahoře a bylo by nám líp,“ dodala. Asi měla ta naše mamina pravdu. Po chvíli sme se přestali svíjet a nasedli jsme do vozu. Do Kotoru jsme dorazili už bez příhod. Ježíši svatej, to bylo blaho. Sluníčko nás hladilo, moře se převalovalo v nízkejch vlnkách a rackové se překřikovali jak trhovkyně v Brně na Zelným rinku. Nebyl čas na romantický dojímání. Fotr zavelel „Do vozu nastoupit,“ a už jsme zas kmitali nahoru k městu Dubrovníku a pak ještě vejš až k městečku Ston na okraji poloostrova Pelješac. „Rodino, jedeme po Jadranské magistrále, která je dopravní tepnou podél Jadranu,“ hlásil fotr. Už při koukání z auta nám bylo jasný, že sme se ocitli v jiným světě. Nahoře nad Stonem se klikatila kamenná zeď jak zmenšenina zdi v Číně. A nalevo sme viděli hromady soli, kterou dostávali z moře odpařením. Podél cesty se táhly vinohrady s olivovými háji. Tam v tý době sem začal bejt fotrovi blíž. Za městečkem Ston jsme zahnuli doleva a pod náma se otevřel výhled na zátoku, jak z filmu o pokladu kapitána Flinta. Zátoka s písečnou pláží, která pokračovala údolím s olivovníky. „Bude to ráj na zemi, jak mně to popsal Jirka Doležal,“ a fotrovi skoro skanula slza na tvář. Mně teda skanula a už sem se těšil jak babi na biřmování. Byli jsme u cíle, byli jsme u moře.