Život snad není takovej parchant

Nakonec šla loď na vodu, jak se fotr zasek. A jak to dopadlo? Žádná sláva to nebyla. Ale začali jsme fotra tak trošku chápat. Ten náš fotr nemusel být tak špatnej. Hlavní bylo, že se neutopil na přehradě blízko Brna. A o tom to je

Když fotr dokončil loď, bylo to u nás na rozvod. Mamina naštvaná, chtěla novej nábytek a ne loď. Babi s dědou neutrálně mlčenliví. Loď trůnila v kůlně na dřevěnejch trámech jako kus lakovanýho mrtvýho dřeva. Loď bez vody nemá duši. Nebyla nijak veliká. Délka tak čtyři metry, vedle trupu ležel připravenej stěžeň. Čekala. Jak se pozdějc ukázalo, měla ta loď několik slabin. Nejhorší snad byla absence hmotnýho kýlu dole, kterej by posunul těžiště lodi pod hladinu. Fotr ji holku vybavil jenom takovou ploutví, ani nevím jak se to jmenuje, kterou zastrčil uprostřed dna dolů pod vodu. Asi proto, aby držela směr a tak trošku pomáhala držet lodi balanc. Jo a samozřejmě plachtu a kormidlo měla ta loďka. Seděla na trámech a trpělivě čekala na náš návrat vod Jadranu. Dodnes vlastně nevím, proč s náma necestovala k moři. Nakonec si myslím, že buď zasáhla mamina, nebo se fotr zalek. Ono cestovat v šedesátejch k Jadranu po těch silničkách autíčkem Škoda 1000 MB a na střeše mít vak a v autíčku celou rodinu, to nebyla sranda. A eště vzadu mít zapřažeej přívěs s lodí, tose připosral i náš fotr, starej Sokol a dobrodruh. Jenom jsme se vrátili domů vod moře, už zas fotr mizel v dílně a kutil. Poslední úpravy na lodi a dokončit přívěs. Pak jsme seděli my chlapi na zahradě. My chlapi, myšleno děda, fotr, bratr a já. Včeličky bzučely, slunko zapadalo a fotr se zasnil:“Tak hoši, tímto vám oznamuju, že co nevidět pofrčíme s lodí na vodu. Kotviště mámdohodnuto na brněnský přehradě. Tak se připravte a až dám zavčas pokyn, pojedeme.“ Bratr se zas tak divně šklebil a děda jenom vykulil voči. A jak měl to jedno voko skleněný, tak si je musel přidržet. Málem mu vyklouzlo z jamky do trávy. A já jsem zacejtil svým dětským smyslem průser. Bylo nám jasný, že když to fotr řekl, je to takříkajíc „ložený“. A tak jednoho dne u večeře fotr zavelel:“Zítra vyrážíme na tu vodu.“ Nám to bylo jasný, ale chudinky ženský nic netušily. My jsme drželi jazyky za zubama. Babi vodběhla ke sporáku a rachtala ve vohni pohrabáčem. Mamina bez hnutí se tvářila jak Marfuša když si ženich přijel pro Nastěnku. „O jaké vodě je tu řeč?“ zmohla se mamina na kupodivu ráznej dotaz. „Libuško, loď už si na suchu stýská a tak musíme vyplout,“ lísal se fotr. „Jdu pro sekyru a rozflákám ti to lakovaný dřevo na cimpr campr!“ úplně bez sebe křičela mamina. „Postele jsou rozvzaný a nábytek v obýváku by nechtěl ani starj Komínek do frcu.“ Jen tak na vysvětlenou, starej Komínek byla taková místní postavička. Ten človíček bydlel vosamotě v baráku se slámovou střechou a jezdil na jednosedadlový motorce značky Pionýr. Kdo tehdá žil, tak ví vo co de. A ten chlapík měl ten svůj domeček plnej až po střechu různejma věcma, spíš harampádí to bylo a tak už musel ukládat i kolem domečku. A všechno to vodtahal na tý motorce Pionýr na zádech, nebo to vopřel o nosič vzadu. Ještě dlouho do noci bylo slyšet jak mamina bublá a křičí a nakonec došlo i na pláč, aby to fotr neměl tak jednoduchý. Nakonec jí asi něco slíbil a nastalo ticho. Druhej den byla neděle a my jsme transportovali loď na přívěs. Museli sme zapojit souseda, ale s sebou jsme ho nebrali. Vyrazili jsme k Brnu. Brněnská přehrada s názvem Kníničská se nachází za Brnem pod hradem Veveří. A jak jsme se blížili, tak děda neopomněl vzpomenout na ten podařenej vejlet na hrad Veveří. Jestli jsem to nevyprávěl, tak k tomu taky dojde. Rád sem si to poslechl. Tenkrát mne tam nevzali, že jsem malej já jsme prožíval pokaždý škodolibou radost, když jsem slyšel ten příběh. A už jsme přijížděli ke kotvišti. Fotr byl dobrej řidič a manévrování s přívěsem si řádně natrénoval u nás na fotbalovým hřišti za vesnicí. „Skol,“ zdravil fotr, hubu vod ucha k uchu, chlápka, kterej byl jeho šéfem v práci a už tam vočumoval. „Hurá, hurá, buďte zdrávi mořští vlci,“ halekal šéf a zdál se bejt trošku vyšprajcovanej. „Těbůh,“ na to bratr. „Já mizím,“ dodal a myslel to vopravdu. Děda vyndal z kapsy viržinko a zapálil si. No a šéf vyndal z auta lahvinku moštu, aby loď pokřtili. Dali jí jméno Uragán. No hrůza. A pak šáhnul šéf do kufru auta zas a vyndal lahvinku slivovičky. Fotr byl abstinent, což vo to, ale děda si přihnul a přidali se ještě nějací vlci z kotviště. Všici se tvářili jak ostřílení jachtaři a pirátskej vůdce John Silver by mezi ně docela zapad. Děda dyž to viděl, klidil se ke stánku na pivko a bratr zmizel kamsi mezi keříky směrem k pláži. Šel zas vočumovat baby. Já jsem preventivně prohlašoval že kvůli mýmu nízkýmu věku platí striktní zákaz vod maminy plavit se na lodi. Sice sem si pak musel prověřit to slovíčko „striktní“, ale líbilo se mně. Nakonec do lodi nastoupili dva, náš fotr a jeho šéf. No, jak bych to vyjádřil? Šéf na palubu spíš dopad a měl evidentně co dělat s balancí. Jenom vodrazili tak se objevil bratr a povídá:“ Fouká to hezky zvostra do protivky a směrem ke hrázi. Budu docela zvědavej, jak budou křižovat do protivětru zpátky.“ A bratr věděl vo čem hovoří. Měl načtený knížky vod pana Kongolskýho, kterej furt plachtil po oceánech a hledal konec světa. Ještě byla loď na dohled. Mohli jsme pozorovat jak fotr zápasí s plachtou a šéf hezky rozvalenej na zádi u kormidla řídí loď. Cik cak cik cak. Taková byla jejich stopa ve vodě za zádí. A potom už byla vidět jenom plachta a pod ní tečka trupu lodi na kterým se jedna tečka phybovala a druhá byla bez pohybu. Hráz přehrady byla najednou tak blízko. Děda už měl druhý, nebo třetí pivo a povídá:“Kluci a vy víte, že já jsem měl tady na přehradě být hrázným? A nakonec jsem nebyl. Babička tenkrát prohlásila: „ Bydlet pod hrází může jenom sebevrah. A to já nejsu, A proto ti říkám, musíš si Alois vybrat. Buď ty budeš hráznej, nebo budeš mým mužem a nebudeš hráznej. Mne pod hrází přehrady v životě nikdy nikdo nezahlídne.“ „A tak jsme přišli o krásný živobytí s erárním bydlením a o výsluhovou penzi,“ posmutněl děda. „Jak tak pozoruju ty dva na vodě, chytily mne vzpomínky,“ vyznal se děda. „Jenom aby nenarazili do hráze a nezpůsobili škodu,“ zakončil. Dědovy voči se trošku zalily slzama a taky to skleněný voko si děda musel otřít kapesníkem. Ty vzpomínky dědu dostihly a měly i po těch letech navrch. A tam na břehu přehrady za Brnem jsem pochopil chlapskej úděl. Život nám chlapům chystá pasti a když my potkáme tu pravou, potom musíme bejt kompromisní a potlačit svý chlapský pudy a touhy. Jedinej chlap, vo kterým bych pochyboval, bl můj fotr. A bratr v mezičase nelenil a vypůjčil si od správce kotviště dalekohled. A tak nám mohl průběžně hlásit polohu lodi a pohyb na palubě. „Jak jsem předpověděl,“ hlásil bratr, „jsou u hráze a marně se snaží přemoct vítr, aby to votočili a nepráskli do zdi hráze. Ha, nasazujou si plovací vesty. Nevídáno, fotr s vestou, to je jako žralok ve člunu,“ chichotal se bratr s opovržením a v opovržení vohnul horní ret. Děda vodložil pivo a vyťal bratrovi symbolickej pohlavek. „Nedělej frajera. Tys neměl odvahu ani nastoupit. Tak buď hezky zticha a přej těm dvěma šťastný návrat. A pamatuj na scénu z filmu o sedmi statečných. Jak tam vysvětluje pistolník těm klukům, kdo je hrdinou. „My pistolníci umíme jenom střílet, ale praví hrdinové jsou vaši otcové. Ti vás živí a do úmoru pracujou, nakonec přijede Calvera a většinu úrod jim ukradne. A oni zas jdou na pole, aby vás uživili. To jsou praví hrdinové,“ zadejchal se děda tím proslovem. „A váš otec je teď v nebezpečí a proto potřebuje naši podporu,“ zakončil děda. Bratr se kupodivu zamyslel. „Asi jo, dědo“ vypadlo z něj. Nakonec vod tý doby stáli na břehu přehrady tři, kteří si urputně přáli šťastný návrat lodi bez kýlu. „Hlásím příjezd říční stráže k lodi,“ halekal bratr s triedrem u vočí. „Asi je budou zapřahat a dotáhnou je blíž břehu.“ A taky že jo. Naše loďka se dvěma vlky byla potupně tažena motorovým člunem říční stráže. Asi v polovině přehrady se loď stráže zastavila a odpoutala se od plachetbičky s fotrem a šéfem. „Křižujou proti větru a chovaj se statečně,“ hlásil bratr. Děda pod tíhou toho napětí si dal další pivo. Jenom jsem přemejšlel vo slovech mý babi, která často říkávala:“Můj mužík vypije za tejden dvě piva a nikdy nevypije celý pivo naráz.“ Asi dědu furt milovala a neviděla realitu. Bratr vodložil dalekohled se slovy:“Nemůžu na to koukat tak zblízka. Je to horor.“ A potom to přišlo. Přišel poryv větru. Loďka se zakymácela a otočila se vzhůru dnem. Zmizel fotr, zmizel šéf a zmizela plachta. Nad hladinou se leskl lakovanej spodek lodi. „Tak hoši, nyní už pracují spodní proudy řeky a váš živitel je unášen směrem k turbínám typu Francis,“ prorokoval děda s cílem vyděsit nás. Samozřejmě přeháněl. Bratr zas přiložil triedr k vočím a radostně hlásil:“Vidím dvě hlavy a ruce jak se sápou na trup lodi.ů a už bylo vidět i pouhým vokem to radostný drama. A už jsme viděli loď říční stráže jak doráží k otočený plachetnici. Dovlekli ty dva na laně až ke kotvišti. Šéf se evidentně vůbec nezlobil a fotr si vyklepával vodu z uší. A voba ti vlci se tvářili jako pokořitelé. A nám začalo bejt jasný, že na to mají plný právo. Jak říkal děda, voni překonali vlastní strach a šáhli si na limit vlastních možností. Když jsme se vraceli domů, nemusel fotr nic připomínat. Nemusel nám říkat něco o držení jazyku za zuby. A doma už babi čekala s dobrou večeří a byla ráda, že jsme zas doma. Děda tehdy řekl:“Bylo to dneska hezký odpoledne. Vítr byl příznivý plachtění a slunce jenom hladilo. A na přehradě to vypadalo jako u oceánu. A taky nám, babičko naše milá, hezky vyhládlo.“ A my chlapi jsme věděli, že už nemusíme nic dodávat. Umyli jsme si ruce a pustili jsme se do výborný večeře, připravený s láskou naší babi. A určitě jí pomáhala i mamina.