Na lavičce setkaly se dvě socky a jedna byla bloger

V životě bývá smutno a někdy je i veselo. Záleží na tom, odkud se na život koukáte. Jiný je pohled toho, který v Mercedesu opustil garáž ve vile a jiný je pohled toho, který se probudil na lavičce v parku. Jsou oba lidmi?

Dnes bylo zas proměnlivo. Letos je takový běžný jaro, co do teplot. Srážky nic moc. Skončil jsem v práci a kráčím hezky po svejch na stanici sockárny. Sockárnou jsem nazval tramvaj. Je plná socek jako jsem já, který mají ušmudlaný roušky pod nosem a vydechujou výpary s příchutěma všech značek. Slivovička, borovička, kontušovka a jalovcová, jak by řekl klasik. A do toho pivo. Já vydechuju akorát pracovní nadšení. V sockárně je tak nějak cejtit lidská sounáležitost. Přiznávám se upřímně, nic podobnýho necejtim. Jsem hezky nasranej, že musím jezdit v sockárně. Ale musim. Manažer na pozici referenta prostě musí jezdit sockárnou. Sluníčko vylezlo z oblaků, tak jsem já zas vylezl ze sockárny a kráčím do parku k lavičce. Napadlo mne, že na chvilku spočinu a pokochám se výhledem na Nusle. Sice teď nevim, co jsem tam čekal, ale za to může to jaro a ty posraný měsíce v domácím vězení a s hadrama na hubě. Hadr nosim furt, protože mám strach. Sice bych chcípnul docela rád, ale hezky rychle a ne připojenej na kapačkách a jinejch hadicích a abych se u toho eště dusil. Fuj. To radši žiju ten svůj uprděnej život a čekám až zubatá nabrousí ostří, aby to nebolelo. Sedim a relaxuju, jak Prahlad Džani po osumdesáti letech bez jídla a pití. Já jsem se nacpal v závodní jídelně gulášem se šesti. Slunko zepředu vohřejvá a jarní vánek zezadu chladí. Z toho kouká jenom malér, jak říkávala babi. Už se pomalu zvedám k odchodu a odleva se blíží postava. Karel. Už má hubu od ucha k uchu, jak mne spatřil a hned si sedá na lavičku. „Nazdár, kamaráde,“ je halasnej jako vždy. Známe se dlouho a je to stejnej trouba jako já. Z batohu vyndal pivo a buřta. „To vypadá na mejdan,“ povídám. „Houbelec mejdan. Musím zahnat depku a nasranost,“ Karel na to. „Vo co jde?“ opáčil jsem potichu a nesměle. Znal jsem ho a vím, že když cuká koutkem voka, je zle. „Nech si to povyprávět,“pomalu potichu odpověděl a přihnul si pivka. „Dnes jsem byl zas bez chuti do čehokoli. Ráno jako každý a do vejplaty daleko. Vejplata na hovno a eště na ni musíš čekat jak na smilování. Začnu vyřizovat agendu a najednou jsem si vzpomněl, že mám dokumenty na podpisu u generálního. Sekretářka zas mimo kancelář a generální? Taky mimo? To přece není možný. Vypravil jsem se tam. Plížil jsem se chodbou jak Tekumseh na lovu a naslouchal jsem. Nic. Jako když to patro je vosídlený jenom duchama. Dveře do sekretariátu generálního byly votevřený a uvnitř prázdno. Pomalu jsem zavřel a že se vopatrně zdekuju.“ Představoval jsem si Karla s pivním břichem dekujícího se po špičkách chodbou a smál jsem se jako blázen. „Nevěříš, co?“ Karel zas rozpoznal pravou podstatu mý veselosti. Kupodivu se neurazil a pokračoval:“Snad funguje ta svině telepatie, nebo co. Říďa vykoukl ze dveří, úsměv od ucha k uchu. Stál jsem tam jako vopařenej čuník a málem jsem se nezmohl na kloudný slovo. Nakonec ze mne vypadlo:“Chtěl jsem vám poděkovat, pane řediteli. Že jste podepsal tu smlouvu.“ Hned mně to bylo jasný. Von Karel strávil na tý smlouvě třeba tři měsíce jednání s právníkem protistrany a nakonec to doplácal k podpisu. Říďa to podepsal za pět minut a obdrží nakonec nějakej ten milionek odměn. A referent, třeba jako Karel, dostane poděkování. Tristní a přitom běžná životní situace. Proč to tady vyprávím. Karel si ukrojil kus buřta a pokračoval:“Ředitel se zdál bejt dobře naladěnej a usmíval se jak moje stará po výkonu. Teda po výkonu zamlada. Nakonec se zdálo bejt všechno dobrý. Cestou domů mne napadlo, že si udělám radost a koupím si něco dobrýho na zub. Nakonec jsem si koupil buřta a pivo. Za kasou seděla taková sympatická rouška s vočima jako dvě trnky. Povídám, mladá paní tentokrák bych si dovolil zaplatit díkem našeho pana ředitele. Chvilku na mne koukala jak kobra na myš. Pak se shýbla pod kasu a vyndala vlhkej hadr. Přetáhla mne přes hlavu tím hadrem a povídá: Berte to jako dobrej skutek milej pane a vyndejte laskavě prašule. Nebo vás vezmu ještě jednou a zavolám ochranku. Tak to vidíš, zasnil se Karel. Nemají smysl pro životní humor a neznají sílu poděkování. Ale buřt je dobrej. Příště už budu připravenej a zeptám se pana generálního, kolik buřtů si za to jeho poděkování můžu koupit.“ Slunce zas vykouklo z mraků a na lavičce v parku bylo docela příjemno. Dvě socky nastavily ksichty paprskům a na chvíli se rozhostilo ticho.