Vzpomínka na bývalou kolegyni

Jsou v životě lidi, kteří váš život obohatí pohlazením. Pohladí vás dobrem a moudrostí. A ženy k tomu navíc dostaly do vínku půvab a jakousi nadpozemskou intuici. . 

Bývalá kolegyně Hana. Jak ta byla, tedy zajisté je, oduševněle tajemná. Takové ženské médium to bylo. Určitě je i dnes. Se svým zasněným pohledem stávala na rohu v Legerce, aby nastoupila do auta, kterým jsme jezdili na stavbu mimo Prahu. Usadila se za mne a náhle jako kdyby vyšlo slunce. Těšil jsem se na ta rána. Chodila na přednášky o meditaci a reinkarnaci. Po takových přednáškách její modré oči do zelena jaksi potemněly a jejich pohled podobal se rentgenu. Jako by vám pronikal až do nejtajnějších zákoutí mozku a duše.

Kouknul jsem do zpětného zrcátka:“Ahoj Hani, dnes ti to zas po čertech sluší. Jaká byla přednáška?“

„Jaks to poznal?“

„Zas ti svítí oči a jsi tajemná.“

„Dobrý to bylo. O meditaci a převtělování. O soustředění a spravedlnosti zákonitostí vesmíru.“

To by bylo na mne moc složitý, napadlo mě a musel jsem se soustředit na ranní provoz u hlavního nádraží.

„A jaká je pointa?“ zeptal jsem se na Hlávkově mostě.

Pod mostem jsem zahlídl, jak bezdomovci vstávají a vaří si ranní kafe. Možná bychom jim mohli závidět. Možná bychom je mohli odsoudit a nebo politovat. Oni jsou svobodní a nezávislí. My jsme se stali zajatci svých povinností a konzumu.

„Na každou svini se voda vaří,“ jen tak mimochodem a tiše prohlásila Hana. „To je ta pointa.“

„Co?“ Slyšel jsem její odpověď a svou otázku a obě ty sestry chvíli visely uvnitř stísněného prostoru auta.

„Jenom nikdy neodhadneš, kdo je tou sviní,“ povídám.

Dnes, po letech, mám obavu, že moje oduševnělá kolegyňka tou sviní mohla myslet i mne. To podle toho, jak jsem skončil. A ta vařící se voda opravdu dokázala opařit. No nic, asi už nebude prostor si to vyjasnit.

V Letňanech jsme přibrali mladého kolegu. Taky mu svítily oči nevyspáním a prožitým nočním milováním. Byl holt mladej a věřil na lásku, mládí a jejich pozitivní energii.

„Vy dva, chcete mne zas prudit optimizmem?“ Moje otázka jenom na chvíli visela v prostoru a potom zapadla kamsi pod sedadla. Bylo jasný, jak si notujou. Kdyby existoval detektor odporu proti mým myšlenkám, ukazatel by musel bejt na stovce procent. Připadal jsem si tak starej a opotřebovanej v tom srovnání s jejich radostí ze života.

Uháněli jsme směrem na Teplice a osazenstvo začalo podřimovat. Vtom se rozvibrovalo sedadlo vzadu a Hana ještě rozespalá si šáhla pod rozkrok. Vyndala vibrující mobil a přijala hovor. Dcera volala a já jsem se náhle nemohl soustředit na řízení. Kdyby se v autě zjevil kouzelný dědeček a zeptal se:“Čím bys chtěl být, synu?“ Určitě bych vyhrknul:“Mobilem.“ Hovor byl u konce a milej mobil zas skončil v zákoutí mezi nohama. Ta smrtící chlapská představivost. Ta odzbrojující ženská praktičnost v převleku nevinné romantiky.

Při výjezdu z lesa nad údolím mezi Středohořím a Krušnými horami v levotočivé zatáčce, chytil jsem smyk. Bylo to náhlé a nečekané. Kolem se probouzelo jaro. Intuitivně točím volantem s vyšlápnutou spojkou. Vyrovnal jsem to a nebezpečí bylo zažehnáno. Nastal čas na úlevu. Kouknu se do zrcátka a tam na mne civí dvě rozespalé oči mé kolegyňky.

„Miloši, mohl by sis odpustit podobný žertíky? Tady už opravdu končí sranda!“

Od toho rána jsem častokrát slyšel svého mladého kolegu jak říká něco v tom smyslu, že jsem v podstatě kaskadér, kterej hazarduje s životy pasažérů.

A kolegyně Hana? Nakonec to pochopila a uznala mou nevinu. Ten hrnec s vodou z plotny nesundala. Pro jistotu.